Pootočím ho vpravo, vlevo, navrch si rejpnu. Nic. Drží jak přibitej.
Tyčovej mixér je obyčejně dost univerzální a skladnej pomocník, ale ne ve chvíli, kdy se k němu přicucne víčko sekáčku a nechce se ho pustit.
Ukecávám ho, prosím, vzývám. Nic.
Třeba je to zkouška inteligence a trpělivosti.
Css, mě nedostaneš!
Beru si ho na klín a zkouším otáčet, tlačit, tahat, bouchat, klepat, chrastit. Dojde i na nůžky a šroubovák ve slabinách (mixéru) a uvolňovací tlačítka promáčknutá málem až k vnitřnostem. Nic. Všechny součástky dělají, co mají, až na to víčko navrchu a zaseklej zámek. Přitom elektrika do toho jde a točí se všechno, co se točit má.
Čili chodí to výborně, ale neseje to.
Hele, jestli nepovolíš, pošlu na tebe souseda, páč když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou.
Mixér mlčí a drží jak dekórum, tak víčko.
Jak chceš!
Zabuším na dveře vedle a otevře mi sousedka. Rychlým pohledem zhodnotí stav mixéru i můj, doporučí mi se zbytečně nenervovat a odkvačí dělat večeři. Přichází on a nechce to vzdát ani kontumačně, ani jinak. Mám z toho zároveň radost i výčitky, protože je cizí a chystá se jíst.
„Nějak to přece povolit musí,“ praví, pustí se do podobného víceboje jako já předtím a vypráví mi přitom o pacičkách a pružinkách, co si zjevně prohodily role.
„Nemusí,“ ozve se zpoza rohu a vůně jídla znatelně zesílí.
„Mi řekni, jak se do toho kdo dostane, když v tom nejsou žádný šroubky!“ řekne nahlas to, co já si netroufnu ani myslet, protože přece jako samička vybírám zboží ne podle vrutů, ale podle barvy a ceny.
„Nedostane,“ řekne kuchyň a já jen tiše závidím schopnost netahat za každou cenu ježka z klece, obzvlášť když docházej nápady i možnosti.
Tak jo, Google, teď ty.
Na „zaseklý tyčový mixér“ se objeví slušná várka odkazů i obrázků včetně názorů několika erudovaných odborníků, podle kterých průměrný mixér vydrží zhruba čtyři roky a zpravidla se mu seknou nože nebo taví motor.
Počkat. Já se nějak srovnám s tím, že jsem ho rozbila, ale nehodlám ho diskvalifikovat jenom proto, že je starej. Neboj, mašinko, já tě nedám!
Výrobce se na stránkách holedbá, že umí opravit kdeco a ke koupi nového rozhodně nenutí. Jistě, tak proto náhradní součástka stojí bez poštovného a balného skoro totéž co fungl nová kompletní sada. Pokud je vůbec v nabídce.
Zároveň mě nabádá, ať zapátrám v archivu. Sice nevím, jestli jde o „malý domácí spotřebič“ nebo „vybavení do kuchyně“, ale nakonec se prokoušu tam, kam třeba.
„Zadejte výrobní číslo. Obvykle ho najdete u dvířek přístroje.“
Ježišikriste, můj mixér nejen že má víčko, on má i dveře! ☺ Jestli já si ten život fakt moc nekomplikuju!
Najdu vyrytý číslo a opíšu ho, i když přitom musím sedět málem na parapetu a počkat, až se mi slunce opře do zad. Celá anabáze končí u rozkliknuté hlášky: „Do přístroje pravděpodobně nejde proud, kontaktujte výrobce“. Jiná možnost u tohoto modelu ani nebyla.
Jo, tak to mi vysloveně pomohlo. ☺
Tak jinak. Píšu e-mail, ke kterému se mi prý vyjádří erudovaný pracovník. Obratem mi píše slečna z technické podpory, že bohužel z mého popisu nelze přesně určit „charakter závady“ a že mi doporučuje odnést přístroj do autorizovaného servisu.
Hele, já nevím, kolik možných kombinací se dá vymyslet s tyčovým mixérem a víčkem, ale už se vidím, jak vyvezu prcka do Prahy, položím ho před technika na pultík, přičemž ten se nejdřív dlouze podívá na něj, pak na mě a následně mi medovým hlasem doporučí koupit si novej, protože co on s tímhle tak asi, že jo. Storka do hospody jak vyšitá.
Dobře, tak já se teda zeptám muže. Vlastního, když už je doma. On mě přece povzbudí, pošťouchne k řešení, ke koupi, nebo aspoň skákne pro čokošku, aby mě výměna manželek tak nedrásala. Ví dobře, že milovat domácí spotřebiče je skoro taky diagnóza.
Nádech, výdech. „Ehm, rozbila jsem mixér, co s tím budeme dělat?“
Chvilku bylo ticho, a pak se ozvalo: „My máme mixér?“
Foto: pixabay.com
