„Tak snad půjdete dál!“ vyštěklo plexisklo.
„Dobrý den,“ odpovím do místnosti a zkouším si nevyčítat, že mám ve zvyku nejdřív klepat. Rozhlídnu se, usadím a věci položím na zem.
„Nedávejte tu tašku pryč, doklady budete ještě potřebovat!“
Škoda, že tu nejsou luxfery, ty by mě tak nedirigovaly. Po chvíli rozeznám hlavu úřednice, co pro své povolání položí život. Ten můj teda určitě.
„E-mail, nebo telefon?“
Na občanku? Ani jedno! „Prosím neuvádět.“
Paní si odkašle, posune brýle a podívá se na mě jako na mimoně. „A jak vám jako máme dát vědět, že je hotovo? Tak telefonicky, nebo přes e-mail?“
Aha. A to byl teprve začátek.
Stav (ve střehu), lhůta (za zenitem), vzdělání (pro tyhle případy zjevně zcela nevyhovující). Došlo i na snímání otisků, takže si připadám málem jako zločinec. Pruhy by mi slušely, ale outfit i s náznakem úsměvu zapudím v zárodku. Tady to musí lítat, žádná nekázeň, natož fantazie.
„Couvněte si!“
Klidně, taky mi vadí, jak jsme tu natěsno.
„Víc! Ještě dál!“
Jezdící židlička to dorazí. Jednu nohu mám vejš než druhou, jen si kopnout, jsem mírně rozkročená, ramena mám nahrbená a bradu předsunutou. Snad si to za přepážkou nevyloží jako výzvu na souboj. Zjevně vědí, proč jsou za sklem, ale já fakt jen chytám rovnováhu.
Madam to zkoukne a zavelí: „Povolte si!“
Ráda bych, a je úplně jedno co, ale nebejt v křeči na povel neumím. Jsem prostě napjatá, pořád ještě rozhozená, a přitom tělem na odchodu. Část vlasů to vzdala a lehla, zbylé se mi ježí, na obličeji mě kdeco svědí a na těle škrtí.
Chtělo by to vydechnout a zcivilizovat se, ale zrcadlo je, než se vejde, takže nelogicky a daleko. Budu se muset zvednout.
Pozdě.
Přesně v tu chvíli totiž dáma zaostří a cvakne.
V mým výrazu je úplně všechno.
Na prokazování totožnosti nic moc, ale momentka je to dokonalá.
Foto: Pixabay
