Zchvácený vedrem ležím na studené podlaze. Tenhle způsob ochlazování těla se vám může zdát poněkud podivný. Volí ho obvykle psi, ale když teploty přesahují třicítku, jdou předsudky i důstojnost stranou…
Asi mě nepřestane udivovat, co s člověkem horko může provést. Jako jedinou rozumnou možnost přežití v těchto klimatických podmínkách vidím skrytí se ve výčepu. Sportovněji založení jedinci budou povídat cosi o vodních radovánkách… Nejsem alibista, vím, že by mi výjev s pípou byl sympatičtější, i kdybych disponoval statusem plavce. Takto přemítaje funím, chlad podlahy působí na tělo jako balzám.
Tvrdá realita si ovšem žádá každodenní styk, horko nehorko…
Opouštím tedy zem a vydávám se vstříc skutečnosti. Vycházím na ulici. Po překonání prvotního šoku (teplota na slunci se zdá být vážně nesnesitelná) musím uznat, že nynější počasí má také své lepší stránky. Při pohledu na okolo procházející dívky si několikrát takřka vykloubím krk. Kdysi jsem v jednom animovaném filmu viděl v představě hlavního hrdiny svět, ve kterém z děvčat chodila jen dolní půlka těla. Svoje stanovisko v téhle záležitosti si před feministkami raději nechám pro sebe.
Nastupuji do autobusu a sedám si na jedno z volných sedadel ve „čtyřce“. O dvě zastávky později se sem přikomíhají dva borci, oba již dosti použití. Jeden z nich dopadne na sedačku ve stylu čerstvého umrlce a nejeví známky života. Druhý se sice nemotorně klátí, je však na první pohled živ. To se o jeho kolegovi říct nedá… Starostlivě si potenciální mrtvolu prohlížím, opravdu to nevypadá, že by dýchala. Kumpán však na můj upřený pohled reaguje s nelibostí: „Co čumíš?“
„Já… já… jen… je váš přítel živ?“
„Si ze mě děláš blázny?“ nasazuje chalan hodně naštvaný tón.
„Ne, to jsem opravdu nechtěl! Promiňte, ale tamhle trousíte drobné,“ ukazuji na kováky, které mu padají z kapsy.
„Já si můžu trousit, co chci!“ nenechá se chlapík vyvést z míry.
„Co se týče troušení a roztroušení, máte zrovna ode mě plné pochopení,“ snažím se ho uklidnit.
V ten moment mrtvý mocně zachrápe. Prchám od mužů a příští zastávku raději vystupuji. Kam jsem to vlastně chtěl jet? Už ani nevím.
Michaux měl pravdu, je lepší necestovat s mrtvým.
Foto: archiv Marka Blažíčka
