Téma, které nám je nabízeno ze všech možných stran. Téma, které ovlivňuje náš život víc, než si chceme připustit. Emoce dokážou hýbat lidským tělem stejně snadno jako loutkář svojí marionetou. Jsme v zajetí svých emocí, nebo je máme šanci ovládnout a využít ve svůj prospěch? Co dokáže smutek s naším trávicím ústrojím, jak radost ovlivní držení těla a jak je možné, že láska mění náš zevnějšek?
Lidské tělo je hříčka přírody a my občas potřebujeme zpomalit, abychom jí porozuměli. Svalové napětí našich tkání je přímým odrazem emočního naladění. Jakmile jsme tedy dlouhodobě vystaveni určité emoci, prostě se projeví na našem těle. Dva nejsilnější kormidelníci, kteří nás ovlivňují, jež cítíme uvnitř těla tak bouřlivě, že zapomínáme jíst a nedokážeme spát. Jejich reakce se projeví na povrchu mnohdy rychleji, než výstřel startovní pistole. Radost a smutek. Černá a bílá.
Je dobré si hned zkraje připomenout, že všechny emoce jsou pro nás prospěšné. Emoční optika západní společnosti nás stimuluje tak, že bychom měli prožívat především radost. Měli bychom být šťastní. Smutek pro nás atraktivitu ztrácí, a přece je všudypřítomný. Zasažení smutkem dokáže paralyzovat a ochromit naši mysl. Tělo uvést do zvláštní apatie dokonce i na dobu několika let. Dlouhodobě nám tato emoce rozhodně dobře neudělá. Zavíráme se před okolním světem, tkáně se stahují a tělo tuhne.
Nastavme svůj „mindset“ na radost. Vyčarujme, stejně jako v Harry Potterovi, svoji nejšťastnější vzpomínku a třeba zahlédneme i svého ochranného patrona, aniž bychom mávli kouzelnou hůlkou. Opravdová čistá radost v našich tkáních zažehává oheň. Teplo, co dokážeme šířit kolem sebe. Radost je tím správným motorem, co věci mění. Ruce doširoka roztažené, výkřiky či záklon páteře. Ano, záklon, extenze, to je synonymum radosti. Absolutní vytěsnění strachu, ani náznak smutku. Záklon zařaďme do běžného dne a radujme se z maličkostí. Nechme poskočit tepovou frekvenci o pár úderů výš, užijme si zrychlený dech, rozšířené zorničky. Nadledvinky nechť nás zásobují endorfiny a my se jich najíme dosytosti. Taková je radost, barevná a veselá.
Někdy však není jednoduché přehodit výhybku, založit emoci do šuplíku a soustředit mysl na plynutí běžným životem. Emoce námi cloumají a my je potřebujeme mít mnohdy pod kontrolou. V tuhle chvíli je velmi uvolňující podívat se na každou emoci jako na milého hosta, kterého přivítáme, pobudeme s ním, poděkujeme mu a pak ho propustíme a necháme ho jít. Ať už je to radost, smutek, vztek, či nadšení. My lidé často neumíme emoce pouštět. Ovšem naštěstí tu máme neutuchající podporu a tou je náš dech. Dnes odkryjeme jednu z dávných technik zpomalení, jež nám umožní být průvodci a zároveň pozorovateli svých emocí.
Dech. Velký šéf, co dokáže upoutat naši mysl. Tato samozřejmost, bez které se neobejdeme a máme ji vždy při sobě. Sedněte si do pohodlné pozice a zavřete oči. Představte si dech jako světlo. S nádechem rozsvítím, s výdechem zhasnu. Dýchám pouze a jenom nosem. V první úrovni vnímám, kde vlastně rozsvítím a která místa hrudního koše mají tu čest být osvětlena. Jak naše tělo na světlo reaguje, kde se nadouvá, co se v něm děje. Kde vnímám napětí a jak ho dokážu uvolnit. V další úrovni zpomalme. Soustřeďme mysl na nádech a výdech. Zpomalme. 18 nádechů za minutu je opravdu zbytečně mnoho. Zpomalme na polovinu. Dejme prostor klidu, nechme myšlenky proplouvat hlavou dál a jen je pozorujme. Zpomalme na 6 nádechů za minutu. Bohatě nám stačí. Množství kyslíku v krvi se paradoxně zvýší, přestože dýcháme pomaleji. Můžeme ještě zpomalit. Zařaďme formu klidného dechu do života a prodlužujme tak jeho kvalitu.
Ale proč o radosti pouze číst? Pojďme ji generovat a žít!
