Minulý týden pořádně foukalo, ale jinak bylo nádherně. Co dělat? Vyrazit ven! Několik vrstev oblečení, šála a hurá do lesa. Neholduju nákupním centrům, ale preferuju spíš nebe nad hlavou a čerstvý vzduch. Procházka lesem má spoustu benefitů: protáhnu nohy, fyzička si mákne a hlavně si naplno užívám odcházející podzim (a postupný začátek zimy).
Na podzimu MILUJU brouzdání v listech stromů. Jsem jako malé dítě? Rozhodně a hrdě se k tomu hlásím. Procházet se křížem krážem lesem, poslouchat zvuk „švitořícího“ listí pod nohama, zvuk větru narážejícího do korun stromu, zvuk vlastního nádechu a výdechu… Nejde pominout ani zpěv ptáků (i havran vyloudí neskutečné melodie). Všechna tahle krása byla korunována svitem slunce. Paprsky statečně probleskovaly mezi stromy a na jednom kouzelném místě se odehrávala dokonalá hra světel, stínů a zvuků padajícího listí. Jen se zastavit, kochat se nádhernou přítomností, nadechnout se a snít.
V samotném cíli cesty hurá na pravidelné cvičení čchi-kungu. S nádherným výhledem a mezi stromy, což znásobilo prožitek z cvičení i následné relaxace.
Co si víc přát? Těžko říct. Možná jen delší trvání těchto úžasných chvil v přírodě.
Co v takových chvílích cítím? Rozhodně neskutečnou vděčnost za každý krok, který je zvýrazněn právě „švitořením“ listí.
Samotná chůze není samozřejmá a já to vím moc dobře. Darem tak není „pouhá“ procházka lesem, ale i každý jednotlivý krok.
Vnímám, že někteří lidé berou chůzi jako běžnou věc. Já ne.
Bohužel mám hodně zkušeností s neposlušnýma nohama. O to víc si vážím chvilek, kdy se brouzdám v listech stromů. Vlastně mi při téhle „aktivitě“ vyhrkly i slzy štěstí. Užívám si podzimu, JÁ JDU!
Každý metr se počítá.
Foto: pixabay.com
