Dorazíte do bytu a přejete si jediné. Odpočívat v pokoji, jakože v obýváku, nebo jít rychle spát. Pro nedostatek disciplíny a prostoru klidně oboje. Jenže otevřete dveře a hned víte, že je něco jinak.
Jo, projít jedna plus okno a zjišťovat škody je celkem rychlý. Nic nesmrdí, nehoří, nedoutná, neplave, neklesá, nic tu neleze, nepadá. Ale stejně mám divnej pocit.
Aha, visí mi. Světlo na stropě opustilo zajeté přišroubované pořádky a kynklá se na drátech, i s těžkým skleněným poklopem. Modlím se vzhůru a mám výmaz. Jsem sice z podstaty věci připravena umřít mladá a krásná, ale určitě ne s deklem na hlavě a sama doma.
Nakonec pod něj odtáhnu a naducám peřinu. Ano, u mě se i domácí příslušenství má jak v bavlnce. A je mu fuk, že spát jsem chtěla jít já.
Chtělo by to zavolat někoho, kdo to spraví, i teď téměř v noci. Mám nářadí, příslušenství, odvahu i schůdky, ale bez rovnováhy jsou mi k prdu. Na něco vylézt a ještě kroutit rukama ve vzduchu, to nedám. Obzvlášť když nevím, do čeho šťourat, abych nezasvítila.
Zvedne mi to, a když slyší slečnu v nouzi bez lustru, přislíbí pomoc, ač má doma ženu a prcka. Děkuju. Následuje několik kontrolních otázek o prodlužovačkách, hmoždinkách a štaflích a já zoufalstvím připravuju arzenál šroubováků, imbusů, lovím baterku a zkontroluju v lednici pivo.
„To ale není lustr!“ zděsí se, když uvidí stav věci.
Nechápu. „Ne?“ reaguju opatrně, abych ho svým pověstným humorem neodehnala ještě před prací.
„To je stropní svítidlo. Lustr visí na háku dolů, tohle drží na stropě.“
Tohle ale nedrží, že jo. „Omlouvám se za nepřesnou terminologii.“ Nerada někoho zklamávám tím, že mou komnatu nezdobí křišťál a podobný cetky.
„Já mám věci na lustr, ne na svítidlo.“ Zatváří se tragicky.
Bojím se zeptat, v čem je ten rozdíl, protože v domácím kutilství jsem jen o lekci dál než v zeměpise. „Nemám vruty,“ zaúpí. To musí být těžkej život. Já zas na tohle nemám závity.
„Co je to vrut?“ zeptám se a po vysvětlení je vyhrabu ze svých zásob a způsobně doplním hmoždinkami.
„To vyhoď, nic neudrží. Mám tu lepší německý,“ praví, a během práce mi vysvětluje zásady tohoto dokonalého a užitečného doplňku, kterýžto se po instalaci do díry náležitě rozevře. Radši zamlčím, že pro mě zůstane nafurt zubatým šroubkem v plastovým kabátku, co se syslí v kelímku od Nivey, protože se to tak dělá.
Následují chvíle s příklepovou vrtačkou, hadicí od vysavače, opadanou omítkou, sfouknutými mrtvými mouchami a genderově nevyvážené hodnocení práce maníků, co ten pazneht vymysleli a instalovali právě takhle.
Přežili jsme. Všichni. Světlo svítí, já jsem vděčná a v bezpečí, on ochotnej, šikovnej a rychlej.
Bojím se mu něco přiznat. Že totiž stejnej lustr, tedy stropní svítidlo, mám i v kuchyni.
Foto: pixabay
