Když se řekne ADHD, představí si většina lidí hyperaktivního chlapečka, který vyrušuje ve škole. Tento syndrom se však může vyskytovat jak u dívek, tak u dospělých, kteří v dětství či dospívání dostali špatnou nebo vůbec žádnou diagnózu. Neléčená jim tato nemoc může pěkně zkomplikovat život.
Mladá maminka Veronika byla jako dítě tichá a neaktivní, okolí ji často vnímalo jako línou a nepořádnou, bez zájmu o okolní svět. S přibývajícím věkem se její stav zhoršoval a způsoboval jí problémy ve škole i mimo školu. Brala to však jako svůj povahový rys, se kterým se musí smířit. „Učitelky si myslely, že na školu kašlu, ale já to nedokázala jinak,“ vzpomíná. Podobnou zkušenost má i šestačtyřicetiletá Martina. „Všichni věděli, že jsem divná,“ popisuje. „Byla jsem uzavřená, měla jsem imaginárního kamaráda. Nevydržela jsem sedět na jednom místě a byla jsem také přecitlivělá na zvuky, což mi vydrželo dodnes.“ Za doby tuhého socialismu bylo nemyslitelné jakkoliv vybočovat, což Martinu v pubertě přivedlo až k sebepoškozování a pokusu o sebevraždu.
O ADHD se Veronika začala zajímat až díky svému příteli. Poté na internetu objevila článek o ADHD u dospělých, který jí doslova změnil život. Pro zdravotní sestru Martinu byla cesta k diagnóze dramatičtější: svůj stav začala řešit až v momentě, kdy zkolabovala kvůli tragické smrti manžela a stresu z práce v první linii boje s pandemií. Klinická psycholožka jí následně potvrdila Aspergerův syndrom s ADHD.
ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou) je dědičný syndrom způsobený narušeným fungováním v oblastech mozku souvisejících s plánováním, předvídáním, zaměřením a udržením pozornosti nebo sebeovládáním. Ačkoliv je nejčastěji diagnostikován u dětí, Martina a Veronika rozhodně nejsou samy, kdo se o něm dozvěděl až v dospělosti. Ačkoliv u některých dětí příznaky ADHD (nejčastěji hyperaktivita) časem odezní, nadpoloviční většina z nich si je nese přes pubertu až do dospělosti.
Jak je vidět z příkladů výše, u dívek se ADHD většinou projevuje trochu jinak než u chlapců, projevy se navíc liší u každého jedince. To má za následek, že mnozí lidé – a především ženy – dosáhnou dospělosti, aniž by se jim dostalo odborné pomoci. Cítí se pak divní, líní a neschopní fungovat v každodenním životě, takže ADHD často přeroste do dalších duševních nemocí, jako jsou úzkosti a deprese. Dobrou zprávou je, že na správnou diagnózu nikdy není pozdě.
„I když jsem celý život věděla, že hodně věcí vnímám jinak než vrstevníci, nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít ADHD,“ vypráví šestatřicetiletá Kamila. Možnou diagnózu začala řešit až ve chvíli, kdy na ni měla podezření u syna a radila se s kamarádkou, která má také ADHD. „Začala jsem zjišťovat, že mám stejné problémy jako ona – špatně se soustředím na práci, často zapomínám, cítím smyslové přetížení a úzkosti, když je kolem hodně lidí.“ Na konečné potvrzení od psychiatra sice Kamila teprve čeká, ale už teď vnímá, jak moc jí pomohlo si své problémy uvědomit a umět je pojmenovat. „Přestala jsem si vyčítat, že jsem něco nestihla nebo že třeba neustále zapomínám, kde mám mobil. Je úplně v pořádku některé věci odložit, když k nim zrovna nemáte motivaci.“
„Byla to pro mě neuvěřitelná změna a úleva,“ potvrzuje její slova Veronika. „Když jsem se osamostatnila, zažívala jsem krušné časy, protože věci, které pro ostatní byly jednoduché, pro mě představovaly každodenní boj. Každý den jsem se snažila a selhala, rozvíjely se pak u mě depresivní stavy, nenávist sama k sobě a zmatek, proč to tak mám. Vyhledat odbornou pomoc mě donutil stav po porodu, kdy se v důsledku hormonálních změn, nevyspání a zodpovědnosti za dítě vše zhoršilo. Měla jsem štěstí na psychiatričku, která mě nesoudila a pomohla mi. Pochopila jsem, že za mé nastavení nemůže lenost nebo hloupost, a začala jsem se učit, jak věci zvládat, aby odpovídaly mým mentálním limitům. Obrovskou změnu k lepšímu představovala i medikace – jako by se kolem mě rozplynula mlha.“
Kamila se zase těší, až bude moct užívat léky pro udržení pozornosti, které pomáhají jejímu synovi, a už teď využívá různá alternativní řešení jako důsledné zapisování všeho nebo různé technologické vychytávky. Komukoliv, komu ADHD jakýmkoliv způsobem komplikuje každodenní život, vzkazuje, aby se nebál to co nejdříve řešit. Doporučuje také najít komunitu lidí, kteří jsou na stejné lodi. K tomu mohou pomoci sociální sítě. „Když vidíte spoustu lidí, kteří zažívají to co vy, změní vám to život,“ říká. „Mentální poruchy jsou u nás velmi stigmatizované, ale není se za co stydět,“ přitakává Veronika. „Buďte na sebe hodní a nebičujte se za to, že jste jiní než ostatní. Mějte se rádi a soustřeďte se i na to, co vám vaše odlišnost dala, nejen na to špatné.“
I když si Veronika, Kamila i Martina myslí, že včasná diagnóza, s níž by se správně pracovalo, by jim v době dětství a dospívání výrazně pomohla, potvrzují jejich příběhy, že nikdy není pozdě. Váš život se může výrazně zlepšit, pokud si necháte pomoct od odborníků, přestanete sami sebe obviňovat za věci, za které nemůžete, a naučíte se sami se sebou spolupracovat.
Pokud máte podezření, že by na vás diagnóza ADHD také mohla sedět, zdroje najdete například zde: http://www.nepozornidospeli.cz.
Foto: Pixabay
