Ve svém ani ne měsíc starém sloupku jsem se těšil na dovolenou v Polsku a vycházel jsem přitom ze zážitků z dovolené, kterou jsme u našich severních sousedů strávili v roce 2011.
Hned zpočátku musím přiznat, že čtrnáct let staré zkušenosti mi letos byly prakticky k ničemu. Polsko se změnilo k nepoznání a z mých postřehů si troufám tvrdit, že je to moderní evropská země, která nás v mnoha ohledech předběhla. A to zdaleka nejen v nabídce ubytování, služeb či turistických atrakcí. Asi nejmarkantnější je z mého pohledu kvalita silnic a dálnic. Zatímco v roce 2011 nám cesta z Gdaňsku u Baltského moře do Ostravy trvala bezmála dvanáct hodin a trmáceli jsme se po silnicích přes desítky křižovatek velkých měst, letos jsme zpáteční cestu zvládli za šest hodin. Vysvětlení je jednoduché, celou trasu jsme absolvovali po dálnicích. Většina z nich byla bez poplatku. Ubytování jsme si objednávali přes booking, až na jednu výjimku to byly útulné a velmi slušně vybavené apartmány. Projeli jsme Polsko až k Baltu křížem krážem a setkávali jsme se nejen s ochotnými a usměvavými servírkami, číšníky, pracovníky turistických center, ale i s náhodnými kolemjdoucími, kteří nám poradili, když jsme nemohli najít nějakou významnou památku.
Já jsem při jízdě po Polsku občas sledoval i ruch na stavbách. Zatímco u nás sice smajlík s nápisem „musíme to opravit“ občas působí nepatřičně, protože na stavbě po 15. hodině většinou potkáte akorát zaparkovaný bagr, buldozer či další stroje už bez osádek, v Polsku jsem viděl makat stavební dělníky na dálnicích i pozdě odpoledne.
V Gdaňsku, kde jsme si objednali tři noci, stavěli v okolí našeho apartmánu další domy. Ani jsem se nemusel ráno dívat na hodinky, protože úderem šesté začaly bouchat a lomozit pracovní stroje. Možná, že je to moje porovnání až příliš kritické, ale opravdu jsem za dva týdny snad neviděl dělníka, který právě nezdil, nepřikládal na zeď zateplení či nevezl kolečka s maltou či betonem.
Asi proto mají Poláci většinu velkých turistických lákadel v bezvadném stavu. Namátkou můžu zmínit například Muzeum dějin polských Židů ve Varšavě či Muzeum dějin druhé světové války v Gdaňsku, které bylo otevřeno před osmi lety.
S tím, co jsem uvedl, však souvisí i ceny. A to platí nejen v obchodech, ale i u služeb. Že dovolenou v Polsku pořídíte takzvaně za hubičku, už dávno neplatí. Za večeři pro dva i s pivem či nealkoholickým nápojem jsme zaplatili minimálně tolik, co u nás. Většinou nás vyšla v přepočtu na osm až devět set korun. Ale ve velkých městech byly ceny i vyšší. Zkrátka platí, že za kvalitu si polští obchodníci či provozovatelé služeb nebojí naúčtovat i odpovídající ceny.
Co se však nezměnilo, je vstřícnost a umění nalákat zákazníka. Když jsme se rozhodli půjčit si kola v přímořském středisku Łeba, bylo pět minut před zavíračkou. Mladý a usměvavý majitel půjčovny se nekoukal po hodinkách, ale „sypal“ nabídky, kolik nás vyjde půjčení na dopoledne, den i na dva. Ale nešlo u něj zaplatit kartou, chtěl hotovost. Zareagoval bleskově, vybral jedno z kol a poslal mě vybrat peníze do nedalekého bankomatu. Až pak, zhruba čtvrthodinku po zavíračce, uzamkl branku své půjčovny a ještě přes plot na nás zavolal, aby nám dal tip na krátký podvečerní výlet.
P.S. Abych dostál titulku svého předchozího sloupku O smlouvání, musím přiznat, že i na něj došlo. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v Čenstochové a manželka objevila obchůdek se starožitnostmi. A začala s jeho majitelkou smlouvat o ceně krásné lampy. Nakonec se „holky“ dohodly a lampa už je součástí naší domácnosti.
už máme doma
Foto: autor, Pixabay
