Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Podala jsem výpověď a 30. června v Reveniu definitivně skončím. OK, tento úvod zní brutálně přímočaře, zhruba jako ten v Tunelu samoty od Ernesta Sabata, což bylo mimochodem první literární dílo, které jsme začali probírat na vysoké škole. Od té doby uplynulo deset let.

Kdybyste se mě tehdy zeptali, kde se vidím za deset let, nejspíš bych pokrčila rameny. Neměla jsem o budoucnosti jasnou představu. Věděla jsem jen, co chci a nechci tady a teď. Poprvé v životě jsem se odstěhovala, byla v cizí zemi a ještě ke všemu bez rodiny. Studovala jsem jazyky na vysoké škole v centru Londýna a bydlela na koleji vedle ZUŠky, kde se vzdělávali budoucí herci.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že skončím na volné noze a budu žít opět v Kladně, nejspíš bych se mu vysmála. Já a pracovat sama na sebe? Vždyť na to nemám charisma ani prodejní schopnosti. A ještě ke všemu v Kladně? V tom městě, z kterého jsem pracně odešla?

Uplynulo moře času. Vystudovala jsem školy, nastoupila do pracovního procesu a cítila, že mi něco chybí. Že chci víc psát. Čirou náhodou jsem se tehdy v jedné facebookové skupině dozvěděla o existenci Inspirante. Aniž by v redakci někdo poptával posilu, napsala jsem, jestli bych pro ně nemohla začít psát. Byl červenec 2018 a začaly mi vycházet sloupky s názvem Z outu.

Původně bylo psaní do Inspirante bokovka k mému zaměstnání, nicméně v březnu roku 2019 jsem už do redakce nastoupila na poloviční úvazek a předchozí práci opustila. Bohužel to také znamenalo, že jsem si finančně pohoršila, a proto jsem si musela najít ještě další práci.

Odpovídání na inzeráty nefungovalo, což mě samozřejmě velmi frustrovalo, zato se na mě začali obracet přátelé a přátelé přátel, jestli bych pro ně něco nepřeložila, když jsem žila v tom zahraničí a umím jazyky. Uvědomila jsem si, že když za mnou chodí lidé sami od sebe, abych pro ně něco za peníze udělala, má větší smysl se vydat na volnou nohu než se pokusit získat zaměstnání.

A tak jsem si v únoru roku 2020 zařídila živnostenský list a začala podnikat. Začátky nebyly jednoduché; nejdřív jsem každý den sjížděla internet, abych našla alespoň jednu smysluplnou poptávku, a když už to začalo vypadat nadějně, ve většině případů to ztroskotalo na tom, že zadavatel chtěl za málo peněz co nejvíc muziky.

Postupem času se mi však začalo čím dál víc dařit. Odpřednášela jsem šedesáti kolegům o tom, jaké gramatické rody bychom měli používat, když hovoříme o nebinárních lidech. Udělala jsem rozhovor s vlogerkou, která zábavným způsobem doučuje matematiku. Napsala jsem upoutávky ke zdravým bagetám. Přeložila jsem texty anglického starousedlíka žijícího v Praze i španělské aktivistky za práva transgender lidí. Opravila jsem texty jedné expozice, kterou si mohou návštěvníci prohlédnout v exteriéru. A samozřejmě mnohem víc.

Rok po návštěvě živnostenského úřadu jsem zjistila, že zaměstnání a volnonožectví dohromady nezvládnu. Nechala jsem si snížit úvazek, ale během pár měsíců se scénář opakoval znovu. Nakonec jsem se definitivně rozhodla, že Revenium opustím.

Za ty tři roky, po které jsem sem psala, jste si ode mě mohli přečíst hromadu glos, reportáží, recenzí i rozhovorů. Bylo to zajímavé období, nicméně nelituji, že končí. Jsem z generace, pro kterou je střídání prací, dokonce vykonávání více prací najednou, něco naprosto běžného. Na vysoké škole jsem byla zvyklá bydlet každý rok v jiné budově na kolejích. Tři roky v jednom zaměstnání jsou tedy z mého pohledu vlastně dlouhá doba.

Stejně tak jsem se po více než třech letech přestěhovala zpátky do Kladna. Je pravda, že nebýt přítele, neměla bych k tomu žádnou motivaci. Ale člověk nakonec zjistí, že tyhle věci právě stojí na lidech; i když žijete v místě, jehož vzhled se vám nelíbí nebo kde chybí ta či ona vymoženost. Přítomnost blízkých osob vám absenci něčeho jiného vynahradí.

Vážení čtenáři, děkuji vám za přízeň, kterou jste mi věnovali. Pevně věřím a doufám, že se spolu budeme nadále potkávat, byť prostřednictvím jiného média a nad jinými tématy. Hřiště je veliké a míč občas přiletí i odjinud než z outu.

Foto: archiv Ivany Recmanové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!