Nejsem kamarád s technikou. Kdo mě zná, moc dobře to ví. Na svoji obranu mohu říct, že při debatách s kamarády to bývá zdrojem poměrně vydařených vtipů. V tu ránu jsem hvězdou večírku. Sranda však přestává ve chvíli, kdy potřebuji něco důležitého vyřešit. Třeba školu. Rázem mi spadne královská korunka. Nikdy nezapomenu na svoji bakalářku, kdy mi asi týden před deadlinem přestal fungovat Word. Lítala jsem po všech IT centrech v Praze a v tu chvíli jsem se na pomyslný piedestal rozhodně nestavěla. Měla jsem úplně jiné myšlenky. Zpětně nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Popravdě, zpětně nechápu spoustu věcí. Třeba můj vztah k powerbankám. Vlastnila jsem v životě dvě, ale vždycky jsem je zhruba po měsíci přestala používat. Proč? Ulomila jsem konektor. Jak? Nikdo neví. Asi něco mezi nebem a zemí.
Čtenář asi správně vytuší, že nejsem moc praktický typ. Taky snadno znervózním. A to zrovna ve vztahu k technice není úplně ono. Počítačům jsou jedno vaše emocionální stavy. Musíte s nimi jednat logicky. A co si budeme povídat, hodně se soustředit a obrnit se iracionální trpělivostí. Protože stvořitelé všech počítačů, IT technici, si z nás někdy dělají legraci. Jinak si některé funkce neumím vysvětlit. Ale teď vážně. Myslím, že tato problematika souvisí obecně s humanitními a exaktními obory. Je to odvěká válka, dva nesmiřitelné tábory. Technici nadávají na absolventy „nepraktických“ oborů, a ti zase na techniky jako já před chvílí. Osobně jsem toho názoru, že v dnešní době se tyto sféry prolínají a jedna čerpá od druhé. Největší důraz je kladen na flexibilitu, kritické myšlení a schopnost vyhledávat a orientovat se v informacích. A to jsou schopnosti, které by vám měla dát jakákoliv dobrá škola. Takže vyhlašuji mír. Jdu se přestat vztekat nad novou aktualizací na počítači a třeba dám ještě šanci těm powerbankám.
Foto: Pixabay
