5:30
Zvoní budík.
5:35
Rozlepuju oči a plazím se do koupelny. Mrknu do zrcadla, pokrčím rameny a prohrábnu vlasy. Poté se opět střetnu se svým odrazem. Nezbývá než znovu pokrčit rameny. S tímhle nic nesvedu.
Vypiju dvě sklenice vody a začínám na sebe vrstvit svršky. I když vrstvit… Už teď je na padnutí, tak radši moc nevrstvím.
Zapomněl jsem na něco?
Ale jistě… Zase k umyvadlu. Radši.
„A pak, že slova jsou jen kapky deště,“ huhlám a močím do zkumavky.
6:30
Dobíhám autobus. Musím být na odběrech co nejdřív. Dřepnu si na volné místo a vytáčím číslo do RS centra.
„Dobrý den, RS centrum? Výborně, víte já… já mám problém. Dnes mám mít kapačku i s kontrolou, ale zapomněl jsem jít na odběry,“ mektám do telefonu.
Na druhé straně slyším zřetelný povzdech.
„Dojeďte si na ně co nejdřív. Nejlépe ihned.“
„Už tam frčím!“ řeknu a zívnokýchnu na dívčinu co sedí naproti.
Proč se mi nějakej trapas nemůže stát před škaredou holkou?
6:55
„Račte si to držet, ať vám to neteče, mladíku!“ říká mi důrazně sestra, když mi z ruky vytahuje jehlu.
„Ale jistě, madam!“ zubím se a pozoruji vytékající rudý čůrek.
9:30
Vstupuji do ordinace.
„Co ta vaše rovnováha?“ usmívá se na mě doktorka.
„Občas pokulhává…“
„Tak zkuste skákat na jedné noze.“
Při sedmém poskočení hlásím ztrátu stability a málem i důstojnosti.
„To raději stačí,“ říká lékařka.
12:30
Ulehám na pokoji. Do jedné ruky je mi zavedena kapačka. Druhou křečovitě svírám knihu.
„Takhle tlustá knížka? Budou se vám blbě obracet stránky,“ konstatuje sestra.
„Tak… že bych se spíš dospal?“
„To zní rozumněji,“ přitakává zdravotnice.
Odkládám tedy knihu i image intelektuála.
Alespoň pro dnešek.
Foto: Nicole Langrová
