Může to být zhruba čtrnáct dní, co jsem se zase v posteli převaloval z levého na pravý bok a pořád jsem nemohl „zabrat“. To se pak v hlavě jednomu motá leccos. V takových chvílích (už to mám vyzkoušené) se snažím vyhrabat „z šuplíku“ v té své palici nějaké veselejší vzpomínky. V onu noc, muselo být už hodně po půlnoci, se mi zničehonic vybavil usměvavý obličej Ivana Korby (narodil se v lednu 1926), včelaře ze Slezské Ostravy.
Chlapíka s nakažlivým, až uličnickým úsměvem jsem poznal, když už mu bylo přes osmdesát. Od té doby byl výhradním dodavatelem medu pro naši rodinu. Ale hlavně se pro mě stal parťákem, se kterým jsme si i přes téměř čtyřicetiletý věkový rozdíl pořád měli co říct. Ivan Korba měl i po devadesátce živé oči a pozorně sledoval dění u nás i ve světě. Rozmlouvali jsme většinou v dřevěné chatce, která sousedila s úly. Včelař s mírným pobavením sledoval, jak nervózně pozoruji, a tak trochu hlídám desítky včel, které poletovaly kolem nás. „Nebojte, nic vám neudělají,“ uklidňoval mě a balil mi sklenice s medem. Ty měl vždy pečlivě připravené v sáčcích od cukru. Při té poslední návštěvě jsem o Ivanu Korbovi napsal i povídání do Inspirante. Pokaždé, když jsem odcházel, na mě ještě zdálky od svého domku zavolal: „Jak budu mít med z další snůšky, zavolám. A stavte se.“
Když jsme se loučili naposledy, Ivan Korba mi trochu se smutkem, ale vyrovnaně oznámil, že se včelařením končí. „Bude mi pětadevadesát, nemohl bych to dělat pořádně. Nemám už tolik sil. Ale i tak se zase někdy stavte, aspoň si popovídáme.“ A já slíbil, že se na kus řeči určitě někdy stavím. Ale tu návštěvu jsem tentokrát odkládal moc dlouho.
Při výšlapu ostravské Rosky na Prašivou jsem se minulou středu od známého dozvěděl, že Ivan Korba už nežije. „Byl to soused, také jsem k němu chodil pro med,“ zaskočil mě smutnou zprávou. Tu noc z minulé středy na čtvrtek jsem při usínání šuplík veselých příhod nechal zavřený. V hlavě se mi vybavovaly vzpomínky na včelaře ze Slezské Ostravy, na jeho vyprávění, na to, jak mi prozradil, že včelí bodnutí může být i léčebná metoda, i na to, jak se při focení do novin vždycky pečlivě upravil.
Nakonec se mi usnout podařilo. To někdy příště, to odložené, ale nakonec neuskutečněné setkání s panem Korbou, to mě však bude mrzet hodně dlouho…
Foto: Pixabay
