„Handicap mě už nijak nedefinuje!“ řekl a důležitě se rozhlédl po místnosti.
Hotovej název životopisu nebo nápis na náhrobek. Působí učeně, skoro jako nový náboženství. Ideální do titulků a pro vyvolání pocitu viny u těch, co nemají to štěstí být potřební. Škoda, že nemám trumpetu, do toho zaraženého ticha by se hodila. Tramtadadá! A přineste mi jako zjevně trapně definované židli, nebo mi ty nohy upadnou, díky.
Jasně, nejsme jen soubor nefunkčních orgánů a končetin, ale co s tím dál? Co si pomůžu, když kváknu právě tohle, budu lepší, silnější, samostatnější nebo snad osobitější? Dám tím najevo, že si se vším poradím sama a že nepotřebuju dejme tomu parkovačku?
Pardon, ale věta „handicap mě nijak nedefinuje“ mi evokuje něco jako „prsa ze mě ženu nedělají“ nebo „nečekejte, že budu křehká jenom proto, že jsem holka!“ Vůbec nevím, proč bych to měla takhle propojovat, předhazovat k diskusi a něco univerzálního z toho vyvozovat. Nejsme přece na hodině filozofie, ani na akademické půdě. A pokud vím, odtržení jsme už byli, tak co konečně popojet do praxe?
Jenže právě tyhle pseudodebaty drží život s handicapem v šanonech nebo v zasedačkách. Není nad to rokovat, kterak i s postižením máme právo mít právo a jak jsme hlavně lidi, ne nějakej nedomrlej přívlastek. A co, jak, kde předělat, postavit nebo zařídit, o tom možná příště. Až se zase shodneme, že se neshodneme, a až si ujasníme, jak nás kdo má vlastně oslovovat, chápat a pojímat. Auvajs.
Živě si pamatuju, jak mi v pubertě vadilo, že nemůžu sdílet, co mi na mým vlastním postižení vadí a čeho se bojím. Bralo se to jako skuhrání, stěžování nebo rejpání v nepodstatnostech. Sexy bylo to přehlížet, shazovat nebo si dělat srandu. Třicet let nato nejsme výrazně dál, pořád se tváříme, že postižení neexistuje a ničemu a nikomu nepřekáží.
Jenže pak svět nechápe, proč má řešit bariéry, když my sami jsme ho naučili dívat se věčně jinam. Musí stačit, že o nás hovoříte důstojně a nedáte na nás dopustit. O tom, jak máme v životě fungovat i společensky mimo načančaný pokojíčky přece řeč nebyla. Dobře nám tak.
Zkuste podobnej canc o handicapu říct slečně, která si na akce nikdy nebude moct vzít lodičky, i když by chtěla. A chtěla by i kabelku, ale místo toho jde vždycky s batohem. A v pohorkách. Nebo klukovi, co se rozmázne na perónu, a přitom ho okukuje plnej vagón lidí. A ještě musí ohluchnout, aby neslyšel poznámky o požití alkoholu takhle v ranní špičce. Anebo puberťákovi, kterej nepojede na lyžák, protože by byl za maskota. Možná ne, ale to nezjistí, bude stejně v lázních.
A teď mi povězte, co je víc. Vlastní zdraví, co stejně nikdy nebude ťip ťop, nebo touha dělat a stíhat to, co ostatní? A snili byste dál, kdybyste věděli, že s věkem to lepší nebude?
Věnováno všem, co nepotřebujou ani škatulky, ani slovníky. Konečně.
Foto: Pixabay
