Když vám někdo řekne, že trpělivost růže přináší nebo zaglosuje, že pokud jdete snadnou cestou, tak určitě nikam nevede, může to způsobit, že místo potřebné útěchy či povzbuzení začnete vidět rudě. Jenže osobně vám mohu potvrdit, že ono na tom opravdu něco je!
Asi nikdo není v životě ušetřen období, ve kterém se nic nedaří, problémy se stupňují, pocity bezvýchodnosti a zmaru přebijí vše ostatní, snadno zamlží to hezké zbývající… Snažit se a hledat nové cesty a zázemí se dokonce nechce, není síla, chuť ani vůle. Obava i přesvědčení, že jinak už to nebude, nemůže být, nadřazeně vítězí. Lebedí si v hlavě i duši. Kvůli mnohým zklamáním ani není o další podněty zájem. Rezignace. Pak přijde nový den… Ale ten už není ani trošku podobný těm předešlým. A vy se nestíháte divit. Začnou se dít zázraky!
Proč jsem o tom tak přesvědčená? Protože mně se teď stal příběh jako z románu. Bez nadsázky. Ještě se štípu, jestli je skutečný. Můj poslední rok byl dost krutý a bolavý. Zdravotně i psychicky. Jedna jobovka za druhou. Navíc nejpodlejší zrada tam, kde by ji nikdo nečekal. Kudla v zádech. Zoufalství bylo tak velké, že jsem nakonec z pudu sebezáchovy vše hodila za hlavu. Nechci už nic a hlavně nikoho. Jen klid a svou bublinu.
Jen jsem se tak rozhodla, nestačila jsem se divit a snad ani dýchat. Najednou kolem mě byli noví kamarádi a přátelé, nové zážitky. Na lásku jsem přestala věřit, hlavně na slušné a milující muže. A víte co? Během jediného dne mi do života nečekaně vkročil snad ten nejbáječnější na planetě. Nejlepší pointa je ta, že jsem ho znala jako velmi mladá, neviděli jsme se dvacet pět let, přitom jsme se denně míjeli kolem mého bydliště a našich dalších milovaných míst. Od prvního nedávného setkání nám vše plyne přirozeně a laskavě, harmonicky, skoro tak, jako bychom spolu to čtvrtstoletí byli stále. Ve vzájemné úctě, ohleduplnosti, vstřícnosti, se společnými hodnotami a zájmy, lidské i životní vášni a lásce.
Nutno podotknout, že má diagnóza a všechny strasti s ní ruku v ruce jdoucí nejsou překážkou a přítěží, jak jsem se vždy úzkostně děsila, ale naopak mám vedle sebe takovou oporu a podporu, o které se mi ve vztahu ani nesnilo. Nebo právě jen snilo… Mé alergické záchvaty a vyrážky, bolení, jizvy, trápení a nutná lékařská řešení jsem netajila ani vteřinu, nebylo by to ani možné. Všechny ty nehezké a zdánlivě hodné studu záležitosti už doma nezvládám den co den sama, jen ve společnosti strachu. A krásy bytí sdílím s tím, pro koho jsou jedinečné zrovna tak. Miluji život, ale dnes už ho milujeme vedle sebe dva.
Nikdy není nic předem prohrané. Málokdy vše ztracené. Vždy se může stát něco, co s vámi během vteřiny naprosto zatřese, otočí vás hlavou dolů a zase zpět. A věřte mi, že to rozhodně nejsou jen ty špatné věci, co vás z vteřiny na vteřinu úplně ochromí. Jsou tu také ty i ti, co bez nadsázky ohromí. Jen si počkat, být trpělivý a vděčný.
Všem přeji, aby prožili svůj zázrak. Možné je totiž úplně vše.
— Nic není trvalé, jen změna. — Hérakleitos
Foto: Pixabay
