Slunce pálí, asfalt se málem vlní pod nohama. Zapíchnu se u zábradlí a čekám na tramvaj.
Ta přijela, akorát jako druhá.
Hm, takže nepojedu nikam.
Sleduju, jak lidi překotně dobíhaj a mávám na řidiče. Ten mi zamává zpátky a profrčí, aniž by na zastávce aspoň přibrzdil. Když nemám na to nachodit na ostrůvku metry a dojít až k dalším vozům v řadě, mám smůlu. A když chce někdo nevidět, jak se za chůze kymácím, najednou oslepne raz dva.
O co, že další dva spoje budou normálně se schodama, takže nízkopodlažní přifrčí až tak za pětadvacet minut? Přesně, ach jo. A neříkejte mi, že je to jedno, viděla jsem vás dobíhat metro, prudí vás vydržet i tři minuty, a to se vám obvykle stojí dobře.
Mně ne, což je můj problém, uznávám, ale předpoklad, že bezbariérový znamená hlavně nízkopodlažní, navíc libovolně vysoko a daleko, to je jaksi omyl všech. A mně se nechce čekat, než se budete kodrcat s kočárkem nebo zestárnete, abyste to viděli obdobně.
Jak naschvál budete mít k dispozici auto a pochopení zase nenastane. Nebo budete natolik fit, že si metry a nerovnosti ani neuvědomíte. I v největší kondici si přitom rádi sednete, vyhnete se schodům, obrubníkům nebo frontám, zaparkujete blízko u vchodu, objednáte si až domů a necháte se obsloužit. Protože tu ta možnost je a je to úleva.
Jenže pro řadu z nás nejde o luxus, ale o jedinej způsob. Buď to, nebo nic.
U nízkopodlažního busu nebo tramvaje je tudíž důležitý, aby to, co má být nízko, opravdu nízko bylo. Nízko a blízko, protože jinak se to použít nedá. Jasně, vy můžete, protože dáte stupínky, schody i díry, popoběhnete a uděláte dlouhej krok, i s tím vším je pro vás placatej spoj výhoda a ulehčení.
Pro nás ne, mezery, nerovnosti a kroky navíc jsou jen další past a bariéra, která se navíc tváří, že bariérou není, protože přece nemá schody. A možná to má někde uvnitř zamčenou plošinu, tak co bysme ještě chtěli.
Vypadá to banálně, ale zavzpomínejte na covid a chvíle, kdy jste měli nařízeno, jak a jestli můžete ven. Chtěli byste to tak mít i dál? Tleskali byste za něco, co je nedotažený a nepraktický, protože je to lepší než nic?
Není. Málo se to ví, ale špatná úprava bariéry znova vytváří, ne že jich odstraní aspoň kousek.
Jak moc by vás bavilo muset dokola upozorňovat na úplně obyčejný věci? Prosit někoho, aby projekty dotahoval do konce, zapojil mozek, vyjel za hranice nebo prostě jen připustil fakt, že lidi s handicapem necestujou jen na výlet a že se chtěj vyvenčit, ale protože pracujou a kmitaj stejně jako vy? A i kdyby ne, tak co je na tom? My vás přece taky netepem za to, že si sedáte, i když zvládnete chodit a běhat, tak proč máme mít jen jednu možnost, a kolikrát ani tu ne?
Přála bych si, aby zastavit a odpočinout si nebyla ostuda. Přála bych si, aby lavičky a zastávky nebyly zoufale daleko od nástupních dveří. Přála bych si ostrůvky se zábradlím a zastávky z nástupišť, ne ze silnic. Přála bych si, aby ten, kdo zastaví jako druhej v řadě, zastavil pak i jako první těm, kdo se nezvládnou hejbat. Přála bych si, aby postižení neevokovalo atrakci, zdržení a extra zvonění ve dveřích.
Přála bych si, aby bez bariér znamenalo jednoduše, ohleduplně a blízko. Ke všem.
Foto: Pixabay
