Protože se mi zdá, že o různé negativistické nebo katastrofické zprávy v médiích není nouze, říkal jsem si, že bych mohl zkusit napřít svou pozornost k něčemu pozitivnímu. A napadlo mě pokusit se popřemýšlet třeba o harmonii. Harmonie pro mě osobně znamená soulad, a to soulad různých protikladů. Naše mysl je velmi dobře naučená pracovat v protikladech: je – není; pravda – nepravda; 0 – 1; zapnuto – vypnuto… To jsou protikladné dichotomie, které se mohou sladit snad jen v nějakém mikrosvětě, kde na kvantové úrovni může být příslovečná Schrödingerova kočka živá i mrtvá zároveň. Ale existují i protiklady, které stojí za to slaďovat i v našem sociálním makrosvětě. Například: rozum versus cit; obsah versus forma, individuální versus kolektivní; tradice versus pokrok; práce versus rodina…
Harmonie rozumu a citu
Není neobvyklé, že kategorie rozumu a citu stavíme do protikladu. Ba dokonce často stavíme jedno nad druhé – pro někoho rozum nad city, nebo city nad rozum. Proč stavíme rozum nad city? Možná je to proto, že z rozumu jsme si udělali modlu. Řekl bych, že jsme „zbožštili“ rozum. Takže se také strašně bojíme přijít o rozum, abychom si nemuseli připadat méněcenní. Přijít o rozum se trestá pohrdáním. Už jsme si také vynalezli „inteligenci“, která umí rozumovat za nás. Umělá inteligence si sice umí skvěle vymýšlet, ale na druhou stranu nic necítí. To je na nás lidech. Tak si říkám, nezrozuměli už jsme až tak moc, že jsme zapomněli kultivovat také city? Vždyť i řada tak zvaných duševních nemocí a potíží nepramení z nedostatku rozumu, ale naopak z nějak porouchaných citů. Neblázníme náhodou tak trochu i z toho, že trpíme nadbytkem rozumu a nedostatkem soucitu? A jak bychom mohli znovu nabýt harmonie citů a rozumu? Tady ale není moc o čem rozumovat, protože kultivace citů není o tom tomu rozumět, ale usilovat o to a cvičit se v tom úsilí. Musíme chtít kultivovat emoce cvikem. Dosáhnout harmonie rozumu a citů je tudíž spíše umění než věda. Nedá se to exaktně popsat, ale dá se tím provádět dobrým příkladem. Harmonie rozumu a citů, to jsou okamžiky, které stojí za to. Není to jenom nepřítomnost falešných tónů, ale je to soulad všech odstínů barev. Soulad rozumu a citů, to je vlastně harmonie obsahu a forem.
Harmonie obsahu a forem
Obsah a formy. Opět jedna protikladná dichotomie, která ale dává smysl jen v okamžiku, kdy je obojí v souladu. Obsah říká co, zatímco formy říkají jak. V různých kontextech a v různé formě může dát stejný obsah úplně jiný význam. Například jen prostá odpověď „Skvěle“ na otázku „Jak se máš?“ může mít prakticky opačný význam. Někdo se může mít opravdu báječně, ale zároveň se může mít také bídně a dá se to odhalit jen podle formy, třeba tónu hlasu. Teprve podle formy se dá poznat, jestli jde o ironii, nebo konstatování. Pokud jde však o harmonii formy a obsahu, tak soulad obojího nenechává nikoho na pochybách o skutečném významu. Sladěná forma s obsahem znamená, že jedno podtrhuje druhé, takže si vzájemně neprotiřečí. Harmonie obsahu a formy, to je skvěle vyladěný orchestr nebo skupina, která nám hraje do not. A i tady je to otázka umění a cviku, stejně jako u soucitu a rozumu. Můžeme se totiž naučit číst noty, ale musíme se cvičit nehrát falešně. A to ještě nemluvím o tom, jak je důležité umět hrát nejen falešně, ale také společně s někým dohromady. Na skupinové hraní, na to už snad ani noty neexistují. K tomu je zapotřebí orchestrace, zpravidla v rukou dirigenta, který dává skupinové hudbě správnou formu. Ostatně na tomto příkladu je krásně vidět další protiklad mezi individuálním a kolektivním.
Harmonie individua a kolektivu
Účelem harmonizace individuálního a kolektivního je dosažení souladu zájmů jedince a zájmů celku (ostatních jedinců). Prostředkem slaďování individuálního a kolektivního je vyjednávání, jehož výsledkem jsou dohody, smlouvy a samozřejmě zákony. Mezi jedinci neustále probíhá jednání o právech i povinnostech, které mohou být vtělovány do společenských smluv. Ostatně vztah mezi jedincem a společností je charakterizován jako společenská smlouva vyjádřená například v základních listinách práv a svobod. Zákony a normy jsou pro všechny jedince jako členy společnosti obdobou not pro členy orchestru. Záleží pak také na skladatelích – zákonodárcích, jestli se jedinci vůči sobě vzájemně (ne)budou chovat falešně. Společenské „noty“ však platí pro všechny bez rozdílu, jedinec se musí naučit společenské normy číst a vnímat je, aby se mohl sladit s ostatními. A není to zcela samoúčelné, je to důležité proto, aby vztahy mezi jednotlivci byly harmonické. Harmonie, to je vlastně pokrok v různém tempu, který by měl být jen tak rychlý, aby nikdo nezůstával úplně pozadu nebo mimo společnost. Ale tady se už dostávám k tématu harmonie mezi tradicemi a změnami, na což už není prostor. Proto jen rychlé uzavření dnešních fantazií: harmonie je umění, které se nedá jednoduše vypočítat, ale je to umění souladu, které ve výsledku opravdu stojí za naše úsilí. I když to někomu může připadat jako patos, harmonie je způsobem, jak dosahovat štěstí a spokojenosti.
Foto: Pixabay
