Tento sloupek vychází z mé vlastní zkušenosti a je o tom, že kamarádství může přetrvat i několik desetiletí. A to přesto, že jste se s tím kamarádem viděli od roku 1990 všehovšudy třikrát.
Se Svaťou nás spojil ping-pong. V mládežnických a dorosteneckých kategoriích jsme se na turnajích a různých mistrovstvích republiky setkávali v sezoně skoro každý druhý týden. A sehráli jsme spolu možná desítky zápasů. Bylo jedno, kdo vyhrál. Poražený si po utkání hned sedl na lavičku k vítězi (nebo naopak) a probírali jsme ten náš mač dlouhé minuty a fandili jsme si i pak, když jeden z nás nastoupil proti dalšímu soupeři. Takže těch vzpomínek máme do aleluja.
Když jsme překročili hranici 18 let, studia nás rozdělila, v dospělých kategoriích už navíc ani tolik turnajů není. Takže jsme se naposledy setkali, když jsme Svaťu i s naším společným kamarádem navštívili ve Strážnici. Psal se rok 1990 a my jsme si chtěli užít atmosféru těch pravých Velikonoc na Slovácku. Tři dny, které jsme ve Strážnici strávili, vydaly za všechny Velikonoce, které jsem do té doby zažil. Navštívili jsme košt vína, zahráli jsme si s místními turnaj ve fotbale a samotná „šlahačka“, jak na Slovácku říkají šmigrustu, stála také za to. Těch krásných zdobených kraslic a štamprlí, co jsme vykoledovali, bylo opravdu požehnaně. I za tu krátkou dobu jsme vypozorovali, že mentalita a naladění Strážničanů se dost liší od té, kterou jsme zažívali na Ostravsku (já) a v Ústí nad Labem, odkud pocházel můj parťák. Lidé se tu více smáli, byli milí a vstřícní a moc rádi se i bavili. Sám Svaťa se nám věnoval spíše sporadicky, ale když jsme se spolu ocitli ve vinném sklípku a poslouchali cimbálovku, byl v takovém transu, že vypadal jako nejšťastnější člověk na světě.
Pak nastala dlouhá pauza, se Svaťou jsem se setkal náhodou, když jsem v roce 2013 projížděl přes Strážnici. „Určitě dojeď, však sme se neviděli už roky,“ zahalekal radostně do telefonu. V jeho hospůdce jsme za pět hodin probrali snad úplně všechno, co nás za těch uplynulých 23 let potkalo. Jak se nám daří či nedaří v manželství, co potomci a ten pinec, že pořád ještě hrajeme. Ale už jen proto, abychom se zapotili a měli pak chuť na pivo či vínko. Pak jsme si čas od času (asi jednou ročně) zavolali. Byly to telefonáty většinou nahodilé. „Ahoj Břeti, chtěl jsem ti dneska jako poslední popřát k jmeninám,” ozval se 10. ledna těsně před půlnocí kamarád ze Strážnice. Sice mě probudil, ale udělal mi radost. Stejně tak jsem i já považoval za nutné vydržet až do půlnoci a 23. února, kdy je Svatopluka, jsem chtěl být naopak prvním gratulantem. Takže jsem svou předem napsanou textovku odeslal asi 15 sekund po půlnoci.
Naše kamarádství jsme se rozhodli trochu upevnit a před dvěma lety jsme s manželkou naplánovali třídenní návštěvu Strážnice. Bylo tam zase moc pěkně a my dva se Svaťou jsme se před našima ženskýma chválili navzájem, aby měly pocit, že lepší chlapy si vybrat nemohly. Bylo to zbytečné, protože jsme na hodinku odešli na košt pálenek a nechali jsme holky samotné. A ty se navzájem svěřily. Výsledkem bylo, že jsme dostali hodnocení: „Pro život nepraktický, ani hmoždinku do stěny neumí navrtat, a kdyby nebylo nás,“ (to mínily obě naše drahé polovičky), „kdo ví, jak by skončili.“ Ale všechno bylo míněno v dobrém a naše ženy přiznaly, že nás chtěly i trochu pozlobit, protože furt žvaníme o sportu, který jim nic moc neříká.
Také letos jsme si se Svaťou poslali už tradiční textovky k jmeninám. Byl jsem proto trochu zaskočený, když mi před třemi týdny zničehonic uprostřed dne zavolal, že by na mě měl velkou prosbu. „Zabere ti to půlhodinku, ale mně to moc pomůže,“ začal chytře. A pak vyklopil, že je na cestě někde v severních Čechách, ale jako na smrt zapomněl na narozeniny své tety, která bydlí v Ostravě. „Nemohl bys, prosím tě, kúpit kyticu a bonboniéru a zajít za ní, však jejího muže a mého strýca trochu znáš. Že jí přeju všechno nejlepší a moc se omlouvám, že jsem nedojel sám,“ úkoloval mě Svaťa. I když se trefil do období, kdy jsem měl práce celkem až nad hlavu, zaváhal jsem asi jen půlvteřinu.
A pak jsem sešel dolů z kopce ze Slezské Ostravy do květinářství v centru města a s růží a bonboniérou jsem snad udělal tetě radost. Teď už jen vymýšlím termín, kdy se do Strážnice s manželkou vydáme na další návštěvu. A litr té nejlepší slivovice, co mi Svaťa za blahopřání pro svou tetu slíbil, v tom opravdu nehraje žádnou roli.
Foto: Pixabay
