Padla jsem jí k nohám. Doslova.
Automaticky jsem hlesla „promiňte!“. Jsem totiž dobře vychovaná i v letu.
Nohy se zastavily. Ty její.
Koukala jsem jí zblízka na dekor bot a rozdejchávala bolest, protože řvát mi přišlo přes čáru. To, že mám na kolenou čerstvý rány z jinýho pádu, nemohl nikdo vědět a já chtěla, aby to tak zůstalo.
Ovšem tolik soukromí jsem opravdu nečekala.
Nohy, co byly svědkem pádu, mě s klidem obešly. A za nimi několik dalších.
To se mi naposledy stalo někdy před patnácti lety.
Hned mi prolítlo hlavou, že jsem ušmudlaná, odřená, vypadám podezřele nebo nějak nepřípadně, možná smrdím nebo krvácím. Někdy se podezírám, že se maluju a hezky oblíkám jenom kvůli tomu. Abyste si jako nemysleli.
A pro ty, co se chtějí zeptat, ano, v duchu jsem se pochválila, že mám oholený nohy a hezký spodní prádlo. Vkleče na peróně v metru uprostřed vánočního shonu.
Ne, já nejsem dobře vychovaná, já jsem pitomá.
Naštěstí jsem nezůstala obcházená dlouho. Paní, která se mě ujala, byla jak z učebnice pomoci pro samouky. Přišla blíž, moc hezky na mě mluvila, abych se mohla trochu rozkoukat, pomohla mi vstát a taky hlídala batoh, co mi odletěl ze zad.
Toho si všiml jinej cestující pár kroků od nás a beze slov dával najevo, že kdyby něco, stačí říct. Nebyl ten typ, co očumuje, pasoval se na zálohu a mě to neuvěřitelně uklidňovalo. Evidentně čekal, jestli nebude potřeba mě dovést na lavičku nebo skáknout pro dispečera.
Dispečer ve stanici nebyl. A jestli jo a celý tohle viděl a nedbal, asi zrovna neměl oholený nohy. S tím lézt mezi kaštany je o strach, chápu.
Vestoje si pak situace žádala nějaký vysvětlení. Aspoň tu ortézu, jenže ten den jsem ji neměla. A vyprávět cizím lidem, že mám obrnu a moc vysoký boty na kluzký dlažbě? Na co, stejně je to nepřenosný.
Tak jsem neříkala nic, jen jsem se ze všech sil snažila napětím a bolestí nerozbrečet. Navíc je mi i po víc než čtyřiceti letech s diagnózou líto, jak moc mi záleží na tom, abych nedělala rozruch a aby tomu ostatní rozuměli. Což je bizár, když tomu kolikrát nerozumím ani já.
„Kolena?“ uzavřela si to pro sebe chápavě paní, já jen kývla, poděkovala a ona se ujistila, že může odejít a že to zvládnu. S ní odešel i záloha a já se zase zneviditelnila.
Umět včas přijít a odejít je často ta největší pomoc.
A zůstane po vás mnohem víc než jen dekor na botách a správně oholený nohy.
Foto: Pixabay
