V knihkupectví listuju populárně-naučnou knihou, co má na konci několik stran zdrojů včetně těch v angličtině. Nechám se tím trochu uchlácholit, než narazím na informaci, že „plavání je vhodné i pro lidi s infantilní cerebrální parézou“.
Vracím se pětkrát, odolám pokušení to cvaknout, protože sbírám inspiraci na citáty na hrob. Živě se vidím, jak coby redaktorka s infantilní cerebrální parézou děsím respondenty tričkem se štěňátky nebo nejnovější motorovou pilou, případně obojím. Takhle zní obrna světácky až hororově, chraň se, kdo můžeš.
Terminologie kolem dětské mozkové obrny zjevně pořád nějak pokulhává. Zkratka DMO je sice už dokonale zažitá, ale občas se zkracuje na MO (mozková obrna) asi podle anglické CP (Cerebral Palsy) a dorazí to právě ICP (ta infantilní záležitost z knihy se stopy latiny). Někteří radši žádnou zkratku ani neuvádějí a do chorobopisů píšou charakteristiky jako spastik, plegik, hemiparéza.
Bezva, takže když se náhodou potká pět lidí s DMO, každej si řekne svoje a už je maglajz, myslím pro ty zvenku, kteří se obrnu snaží nějak jednoduše pojmout a zařadit. A to nemluvím o pokusech obtisknout do stavu věcí trochu toho srdíčka a být „slušně chodícím človíčkem s diparézkou“. Působí to úsměvně, jenže když maminky takhle něžně označují svoje ratolesti a nakazí tím celou ves, evokuje to spíš přehlídku superhrdinů a ne něco, co je třeba vzít trochu systematicky a jednou s tím i dospět.
Jo, laici si můžou říkat, co chtějí, ale odborníci by měli mít jasno. Jak by ale mohli, když o obrně mnozí naposledy četli před zkouškou z anatomie a v praxi si často vybaví jenom člověka ležícího nebo mentálně postiženého. Pro ostatní na škále mají naučenou mantru „je třeba se snažit“, případně „musíte cvičit“ a na doporučení důležitě píšou „nepřetěžovat dolní končetiny a bedra“, což má asi stejnou relevanci jako „sdělení ředitele školy jsou vždy platná“.
Možná nemají kapacitu ani ambice udělat v tom pořádek, tím spíš ale zamrzí, že i oni si pod potížemi s pohybem představí jenom adrenalinového sportovce, kterému madla překážejí v rozletu. Pacient s obrnou klidně takovej být může taky, ale musí mít sakra štěstí, aby mu moc nedělala potíže propriocepce. Rozhodně tak nejde o stav, kterého zvládnou pod drilem dosáhnout všichni. Tvářit se, že jo, je buď pohodlnost, neznalost, nebo neomalenost.
Někdo prostě špatně mluví, hůř vidí nebo má chycené ruce, další řeší tiky a křeče, případně chodí jako lachtan nebo kachna. Někdo jezdí na kole, dá kotrmelec a udrží směr, jiný se k tomu nikdy ani nepřiblíží. A na někom to krom vtočené špičky nebo prohnutých zad skoro ani nepoznáte, možná ale bolestmi nemůže spát.
Přitom všechno je to obrna.
A infantilní je na ní jenom to, že si ji odborníci nevzali za svou a nemají chuť ji ve velkém zkoumat a dát jí tím štábní kulturu jako třeba eresce. Proto zatím musíme zbytečně slovíčkařit a ztrácet se tak v překladu.
Foto: Pixabay
