Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.
Vidím skvěle, jednolitě a ostře. Když zrovna nelouskám mapu, azbuku nebo řez krychlí, dobře chápu, na co koukám. Akorát šilhám. Takže při pohledu vám do očí nejspíš zároveň skenuju něco nebo někoho po vaší pravici. Co kdyby tam šel Jarda Jágr. A s kafem!
Vnímám a vidím jen vás, akorát se mi jedno oko občas kouká jinam. Možná působím jako ta, které v přímém přenosu klesá jak přesvědčivost, tak IQ. Což je tedy klidně možný třeba při vášnivých geopolitických debatách. Nevidím dvojitě, ani mozaiku. Nejsem moucha, i když mi z toho možná jednou bzikne.
Začala jsem nosit brýle, protože prý jemné dioptrie budou oko stimulovat ke správné činnosti. No nevím. Když obrýlená někde zahlásím, jak mi to pomáhá, oko naschvál ujede a povzbuzuje tedy akorát mé sklony k černému humoru.
Tolik teorie. V praxi jsem za slaboduchou. Dost lidí si totiž šilhavost spojuje s nedostatkem intelektu. Když si chci vydupat slanější rohlík a spolu s prodavačkou skenuju jednooč i spolustojící ve frontě, je to mazec. Zatímco děti ukecám na magické oko a la Magion, úplně cizí dospělí si servítky neberou. Klidně mě hlasitě zhodnotí, případně poradí riskantní operaci, zatmavovací brýle, očistu jater, cvičení a chlorelu.
Zkusila jsem snad všechno. Včetně úporné snahy, aby mi bylo oko jedno. Není. Takže asi nezbývá než doufat, že jednou bude rozjetý bohémský pohled v kursu a já předběhnu svou dobu. Jo! Stát se to může, vždyť frčely větší šílenosti, třeba harémový kalhoty.
Do té doby vás prosím, dívejte se na mě. Mně do očí. Když se mnou mluvíte, když mě míjíte nebo když mi děláte laskavost. Možná netušíte, jak těžký je si třeba místo někoho sednout, když o vás dotyčný nezavadí ani pohledem. Jak osamělý je jít po ulici a vidět na tvářích lidí kolem šok a být tak nechtěná královna odvrácených hlav. I když vím, že to není zrovna kvůli očím.
Na vás je snést ten pohled. Na mně s tím žít.
Foto: archiv Heleny Tutterové
