Seznámila jsem se s jednou skvělou pacientkou ulcerózní kolitidy, která díky komplikacím málem přišla o život. Ale přežila, dala se dohromady, vrátila se zpět do procesu, opět naplno vychovává děti, pracuje. Přijde si ale jiná, nesvá, že ji nikdo moc nechápe, možná až trochu divná. Po tom, čím si prošla už prostě není stejná jako dřív. Dnes už kouká na svět jinýma očima. Není si ale jistá, jestli to všechno správně chápe.
A není sama. Já se osobně po všech svých nemocničních zkušenostech cítím i mezi nejbližšími někdy jako exot. Musím se mírnit, abych nesnižovala „banality“ každodenního života. Už mě tolik nezajímá, jestli jsem vždy perfektně upravená, dokonale chytrá, produktivní na 150 %, aby mi náhodou něco neuniklo. Roky jsem se ve svých nových emocích zmítala. Nechápala jsem povrchnost okolního světa, vždyť jsou sakra důležitější věci, než drahá dovolená a super fotky na instagramu! Neměla jsem si často s kým co říct, tak jsem radši mlčela. A připadala jsem si divná, přecitlivělá, ubrečená, osamocená. Měla jsem zlomenou duši.
Pacienti, kteří si prošli, nebo průběžně procházejí traumatickými situacemi, mají duše válečných veteránů. Lidí, kteří se zaměřují na přežití, mají strach, noční můry. Nechápou, co se jim to vlastně stalo a kolik bolesti museli vytrpět. Potřebují psychickou pomoc a podporu. Ne každý si to ale dokáže přiznat, a tak problémy potlačuje. Systematická psychická podpora ze strany nemocnic a doktorů je většinou velmi chabá. Není na to čas. A proto člověk končí se svými starostmi, úzkostmi až depresemi sám doma a neví, jak dál.
Chtělo by to změnu. Více lidem pomáhat, naslouchat jim. Každý se na konci dne chce přeci jen mít dobře, být v pohodě. Jsem přesvědčená, že by skoro všichni pacienti po těžkých fyzických útrapách měli aspoň párkrát navštívit odbornou pomoc a vypovídat se. Vyprávět totiž nejlepšímu příteli, že jste přežil vlastní smrt, není úplně jednoduché, když onen člověk v životě nic podobného nezažil. I když se bude z pozice přítele snažit naslouchat a pochopit, nikdy to nedokáže úplně. Naštěstí ani nemusí.
S řadou z vás již sdílím vaše trápení a snažím se naslouchat, pochopit, poradit. Nejsem ale odborník a s řadou věcí si nevím sama rady, nemám na to energii. Proto pokud vás něco trápí, nebojte se říct si o pomoc a oslovte vhodného odborníka. Já bych bez pravidelné psychoterapie už dávno skočila z mostu. Opravdu není se za co stydět.
S láskou vaše Tereza
Foto: Jan Hrdý
