„Nevystupuj, jdu za tebou,“ tlačím Nicole zpět do vagónu. Dvě holky jedou v pozdním odpoledni pobavit se s přáteli. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže já špatně chodím a Nicole prakticky nevidí. Což v praxi znamená jediné: ve voze vniká špatně skrývaná panika.

Paní pode mnou na sedačce okamžitě usíná, já omotaná kolem tyče na Nicole pokřikuji, protože za jízdy nedokážu přijít blíž. Muži v okolí tasí mobily a zuřivě zírají na displeje, dámy nenápadně sledují, jestli nastane vole, padni, a já skončím přinejmenším napíchnutá na slepeckou hůl. „Neboj, vím, že sedím u dveří a zvládnu vystoupit sama,“ ujišťuje mě kamarádka. Tahle věta některé cestující vytrhne ze spánku, to přece musí vidět. Nicole ale sebejistě kráčí vpřed, a ano, vede mě. Dav se před námi rozestupuje, lidi uskakují z vodící čáry nástupiště. Tohle někdy musíme zkusit na vodě.

Chápu, že je to statisticky skoro nemožné, ale u výtahu nás má s vozem vyzvednout muž-berličkář. Ne, nejedeme do lázní, jen do restaurace. Jenže výtah nefunguje, tak si domlouváme rande na Václaváku. Ztracené v překladu si tak zopakujeme uskakující perónovou serenádu, bezbariérový výstup bývá totiž zákonitě mimo civilizaci. Nejspíš aby staříci, řvoucí miminka a postižení spoluobčané neděsili zbytek urvaného, obvykle sedícího a apatického zdravého lidu.

Vyšplháme několikero schodů, načež já zmámená překážkami zavelím: „Nicole, rozhlédni se, jestli někde neuvidíš Pavla.“ Nicole se hlasitě rozchechtá: „Hele, já se rozhlídnout můžu, ale jsem si jistá, že nikoho neuvidím.“ A jo vlastně, pardon. Takže terén rekognoskuju sama, ale červené auto a muž v modrém s železem nikde. Strategicky dojdeme k nejvyššímu bodu, ocas (koně knížete Václava samozřejmě) na dohled, známá restaurace za zády. „Potřebovaly bychom teď jednoho zdravého, co to tu za nás oběhne, a Pavla najde,“ postesknu si. A Nicole solidárně odvětí, že klidně může vyrazit na průzkum, ale bohužel nezaručí, že se v krátké době vrátí, natož na správné náměstí.

Našli jsme se. A do hospody dorazili. Všichni.

Foto: Pixabay, archiv Revenium

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!