Jsem v krásném prostředí na kraji lesa. Vybarvuji si mandaly a kolem mě zeleno. Stromy po vydatném dešti nabraly další sílu a les vůkol nás je plný života. Poslouchám svoji „nejoblíbenější stanici“ – ptačí zpěv sýkorek, kosáků, dlasků, zvonků zelených, brhlíků a ještě dalších, které postupně objevuji i jménem. Občas si uvědomím svoji páteř, zda sedím rovně. Vybírám si barvičky, které se mnou v tu chvíli rezonují. Je mi fajn.
Po chvíli si dám přestávku. Nejde přece o soutěžní výkon, dokdy bude mandala vymalována. Vzpomenu si na kamarádku Nikolu Skondrojani, která tyto kouzelné mandaly vytvořila. Vyšlu k ní myšlenku s přáním všeho dobrého. Na rtech pociťuji úsměv. Je mi „hezko na duši“. Uklízím si pastelky, tentokrát jen tak nahodile. Aha, to je rozdíl. Dřív bych si je rovnala podle stupně barevnosti, aby měly řád. Nyní nemusí.
Podívám se na kresbu a pak obracím stránku. Tady je vložen i text a pár volných řádků. Napadá mě myšlenka, a tak si ji na volné řády napíšu. Vždyť je to moje kniha. Mohu si do ní kreslit, ale i psát.
„Ne jak dlouhé bude naše žití, ale jak bude naplněné, skutečné, autentické.
Kolik radosti prožijeme a kolik jsme jí byli schopni předat do našeho okolí.
Jakmile se ponořím do klidu, do svého nitra, najdu tam krásu, vnitřní klid a mír. To vše se asi dá nazvat LÁSKOU.“
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
