„Posílám mapu.“
A sakra. Budu muset s barvou ven.
„Víš, mně je mapa k ničemu. Kde přesně budeš čekat?“
Poslal výřez s tím, že na označené místo stačí kliknout a ono se samo zvětší. Ach jo.
Neumím číst v mapách, nechápu plánky a nevyvodím si, odkud kam mám jít. Patří to k mojí diagnóze, ale umí to vydráždit k nepříčetnosti. Říká se tomu potíže s orientací a má se za to, že to znamená, že bez nápovědy netrefím ze Žižkova do Vršovic, případně že váhám, jestli mám radši psy, nebo kočky. Ne že si do mobilu píšu, kudy přesně se jde z bytu do krámu a že si to musím občas zopáknout, abych nevyšla ze cviku a neskončila třeba v kotelně. Beze srandy.
Část lidí zareaguje tak, že začne jména měst a jejich částí vyslovovat pomaleji a zkusí k nim přihodit třeba hrady a zámky (slyším, ale nevím), část ukazuje místa rovnou na mapě (marný), část se zatváří, že při troše pedagogického vedení by mi to snad hergot mělo dotéct. A začneme sever-jih-východ-západ a schválně, jestli trefíš od Kábrta do kočárkárny. Netrefím.
Klidně se smějte i ptejte, jen zůstaňte laskaví, já to tak nemám proto, aby se jiní nenudili. Mnohem radši bych věděla, co a jak, než byla takhle perplex. Když je špatnej povrch, počasí, světlo, když jsem unavená nebo ve stresu, je to horší a jsou i chvíle, kdy fakt až fyzicky cítím bezbrannost a zoufalství, stydím se a je mi k pláči. Občas odkejvu, co odkejvat nemám, jen abych neviděla ten údiv v očích, jak můžu být tak tupá a nevědět, kde jsem.
A pak volám natajňačku blízkým a jistím se, jak vypadá strom u zastávky, kde mám vystoupit, a jestli to pořád je rovně doprava a mírně dolů. Nebo jestli odjíždíme od kebabu, kam se dostanu kolem křoví a toho obřího kanálu. Nejspíš mi taky nerozumějí, ale ze všech sil se snaží mluvit stejnou řečí a necpat mi, že mám kruci vystoupit na Muzeu a jít k Domu módy nebo na Budějovické dojít ke stanovišti F, dyť stačí naštelovat mobil. O kanálech, křovích a kebabech mají přitom stejnou páru jako já o blízkosti Vltavy a magistrály.
Já prostor zjevně nepobírám.
Teda vím, kde je nahoře, dole, vlevo, vpravo, co znamená před, za, pod, a vidím, co je daleko a co blízko, ale jestli je to dva metry, pět metrů, nebo třicet centimetrů, to prostě neodhadnu. Nejhorší ale je, že chodby, budovy a objekty nechápu plasticky. Takže když někde něco stojí, nedám si do souvislostí, že vzadu jezdí tramvaje a zboku teče řeka, protože je to logický. Pro mě ne. A když ze zasedačky koukám na věže kostela a ze záchodu na pekárnu, fakt si z toho nevyvodím, že když vnitřkem projdu ještě o patery dveře, vylezu u cukrárny, a když to vezmu druhou stranou, zjevím se v kuchyni.
Já se naučím jednu cestu ke hlavnímu vchodu, a když tu mi rozkopou, nepřijdu do práce. Ze všech zkratek mám až dětinskou radost, jen by bylo fajn o nich vědět dřív, než až když jdu omylem do fachy s kolegou. Když je dopravní výluka, vezmu to přes dvě sousední čtvrti, protože jiné propojení mě nenapadne, znám jen ty svoje cestičky. Na prezentacích nedávám z ruky kabát, protože šatny, co na začátku jednání byly dole pod schodama, už tam na konci prokazatelně chybějí. A když se mám vmístit mezi dav, mluvím jen s těmi, co jsou na hlavním tahu na chodbě s běhounem, odkud se vchází do jednotlivých místností.
Uhnout z cesty si totiž nemůžu dovolit.
Foto: Pixabay
