Civěl jsem na televizi v rohu útulné hospůdky v Komorní Lhotce. I když ani civěl není to pravé slovo, spíše jsem tu televizi pustil, abych se u posrkávání desítky Bernarda necítil tak osaměle a možná se i trochu odreagoval. Mobil jsem měl právě proto v té nejspodnější kapse a zakázal jsem si jej vytáhnout. A tak jsem v telce sledoval, jak se mění příroda v Africe s příchodem dešťů. Detailní obrázky slonů dovádějících v bahně, lovecké taktiky plameňáků a namlouvání žabáka samce, který se dvořil samičce, to bylo tu druhou dubnovou sobotu podvečer moje trávení volného času.
Abych to vysvětlil: s naším mladým jsme vyrazili na krátký špacír a bylo jasné, že Komorní Lhotka, kde mají bezvadnou saunu, bude ideálním zakončením kratší procházky po beskydském podhůří. A byl to špacír příjemný, laviček a různých míst, kde se dalo na plastovém podsedáku odpočinout a probrat synovu blížící se maturitu i fotbal a hory, na které máme spoustu společných vzpomínek, bylo dost. Po hodinovém toulání jsme dorazili k sauně. Do té šel už jenom mladý, aby si vyčistil palici před už zmíněnou maturitou. Mně sauna nedělá dobře.
Možná za to mohlo to šmatlání po čerstvém vzduchu. Ale po slabé čtvrthodince jsem už měl až nad hlavu i té africké nádhery. Chystal jsem se bednu vypnout a vytáhnout nakonec ten „prokletý mobil“, když se ob stůl usadil urostlý chlap. Objednal si nějaké nealko a nakládaný hermelín. Začal pojídat a ten zázrak v africké přírodě sledoval, jak se mi zdálo, bez většího zájmu.
„Dobrou chuť, pane, a klidně to přepněte, někde prý dávají fotbal,“ pronesl jsem a v hlavě jsem si pohrával s myšlenkou, že bych také mohl něco zdravého a chutného zakousnout. A protože v Komorní Lhotce nabízejí už desetiletí vyhlášenou pochoutku, chleba s tvarohem a křenem, s malou slinou v koutku jsem objednal. A místo piva jsem si dal podmáslí.
Kolega od vedlejšího stolu televizi nepřepnul, jen se pootočil, oči mu vesele hrály, kroutil nevěřícně hlavou a nahlas začal přemýšlet, jak je možné, že jeden slejvák změní život v části Afriky z noci na den. To už mi začínalo být jasné, že mám parťáka k hovoru. Chlap jako hora se rozpovídal, trochu více se ke mně otočil, já jsem postupoval podobně, takže jsme seděli skoro naproti sobě, ale drželi jsme si odstup jednoho stolu. Povídání to bylo hodně zajímavé, havíř původem ze Slovenska mi vysvětlil, že na šachtě už loni skončil a teď pracuje se dřevem a motorovou pilou. A také, že byl loni v létě pomáhat v obcích zasažených tornádem. Jedním hlasem povídal, jaké hrůzy tam tornádo způsobilo, ale hned dodával, že lidé byli k sobě vstřícní, že všechna ta robota byla v obcích postižených tornádem dobře zorganizovaná a že… zase bude dobře.
Abych nevypadal jako mamlas, co v životě nic nezažil, tak jsem zavzpomínal na povodně v devadesátém sedmém. Když už to vypadalo, že si konečně sedneme naproti sobě k jednomu stolu a já si objednám další podmáslí, syn mě poklepal na rameno a prohlásil, že můžeme vyrazit, že je vysaunovaný doaleluja.
Takže k tomu tématu, které hýbe světem a kolem kterého jsme po celou dobu našeho hovoru jen tak opatrně našlapovali, jsem se už moc nedostali. A odpověď na otázku, jak to celé, co se teď vyvrbilo kousek na východ od nás a co se zdá, že se vyřešit nedá, jsme tak nevydumali. Můj parťák v hovoru před mým odchodem jen poznamenal: „Strašné to tam je. Ale stejně věřím, že se to celé nakonec nějak domluví. Nic jiného totiž ani nezbývá. I ten Kennedy to dokázal vymyslet s tím holohlavým komunistou, co tenkrát šéfoval v Rusku, co?“ pokyvoval hlavou chlapík, který si vzpomněl na Karibskou krizi v roce 1962, ale nevybavilo se mu jméno Nikity Chruščova.
Zato mě dokonale nakazil svým optimismem. A to tak silně, že jsem si po příjezdu domů dokonce zapomněl postěžovat, že mě bolí záda, jsem dobitý a ta noc na neděli bude zase bez minuty spánku a že…
Někde, snad v některé ze sportovních povídek Oty Pavla, co se čtou tak hezky, až člověk zapomene kdo je a kde je, jsem četl citát: „Kde je víra, tam je i naděje.“
I přes tu noc ze včerejška na dnešek jsem tu svoji hlavu mučil, jestli si nevzpomenu, kde jsem ten citát skutečně četl. Už si nevzpomínám. Ala zase tak důležité to není. Dobré je, že tu myšlenku o víře a naději dokázal někdo vymyslet.
Foto: Pixabay
