Protože jsem až do devatenácti let žila jen v České republice, věděla jsem, jak se slaví Vánoce, pouze u Čechů a Němců (jsem z česko-německé rodiny). Pak jsem odjela do Velké Británie a zjistila, že to jde i jinak.
Nemám teď na mysli takové ty věci, že někde nosí dárky Santa Claus nebo že ty dárky dorazí až 25. prosince. To jsou, řekla bych, snadno zjistitelné informace. Mnohem zajímavější mi přišlo, jak Britové zvládali předvánoční období.
Žila jsem a studovala v Londýně, což je město se sedmi miliony obyvatel. Každou minutu chůze po ulici vrážíte do jiného chodce, což je ovšem pořád ta lepší varianta – horší je srazit se s cyklistou. V metru, autobuse, tramvaji a asi i v lanové kabině se lidé na sebe mačkají jako sardinky. V centru města nepotkáte na ulici žádného pejskaře, protože by nebylo kde venčit pejska.
Každý z těch sedmi milionů obyvatel je navíc jiný. Někdo je malý Angličan, někdo je postarší Jamajčanka, další je čínský bankéř, někdo zase velšská lékařka. A všichni v tom obřím městě, kde se stejně nemůžete roztahovat, musí spolu nějak vyžít. A to i před Vánoci.
Nejde jen o nákupy na Oxford Street, které jsem poprvé a naposledy absolvovala právě v prvním ročníku vysoké školy a kde jsem myslela, že mi praskne hlava. Jde také o to, co vlastně pro každého z těch Londýňanů vlastně Vánoce znamenají.
Čas od času se v českých vodách vynoří rozhořčený článek o tom, že v Británii se už nesmí říkat „Vánoce“, nýbrž „sváteční období“, aby se neurazili muslimové, kteří Vánoce neslaví. Ale je to jen poplašná zpráva. Je pravda, že si někteří lidé přejí „hezké svátky“, ale to proto, že se toho během prosince v Londýně slaví mnohem víc než jen Vánoce. Židé mají chanuku, muslimové ramadán (ten se řídí lunárním kalendářem, tudíž nepřipadá každý rok na jedno a téže datum v gregoriánském kalendáři), pohané zimní slunovrat, ateisté Newtonovy narozeniny, Rumuni sjednocení Rumunska, Íránci Noc zrození a tak dále. Skoro každý den tak někdo něco slaví, lidé se scházejí, poslouchají hudbu, dávají si do nosu a radují se.
Když jsem byla v posledním ročníku bakalářského studia, jedna moje muslimská spolužačka si napsala během vánočních prázdnin na Facebook: „Veselé Vánoce!“
„Jéé, děkuju, to mě potěšilo, žes mi popřála veselé Vánoce,“ napsala jsem jí k tomu komentář.
„Ivano, pro nás muslimy je Ježíš prorok a já mám Ježíše ráda, stejně jako všechny naše proroky,“ odepsala mi spolužačka.
Bylo to moc krásné, protože jsem si uvědomila, že i když je Londýn hektický a každý z nás v něm žije úplně jinak, nakonec jsme schopni na začátku zasednout ke stolu, něco oslavit a popřát sousedům krásné svátky, byť je nazývají jinak než my. V Londýně už sice nežiju, ale na všechny ty svátky na přelomu podzimu a zimy ráda vzpomínám, protože jsem si díky nim uvědomila, jak moc mi na českých Vánocích záleží.
