Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se skvělé konference na téma cirkulární ekonomika v praxi. Konala se v Ostravě v objektu bývalé mlýnice a výklopny černého uhlí, v citlivě zrekonstruovaném objektu Futureum, který je součástí národní kulturní památky Důl Hlubina, vysoké pece a koksovny Vítkovických železáren. Po jednom dni konference jsem dostal navíc hezký „bonus“, protože jsem se setkal s redakčním kolegou Břéťou Lapiszem, který v Ostravě žije. A tak jsme zašli „na jedno“ z tanku, pardon, totiž ze sudu, přičemž jsme zavedli řeč i na jedno téma, které mi pořád rezonuje v hlavě. A tak se o ně pokusím ve třech zbývajících odstavcích podělit. Je to rozdělení společnosti na veřejné a soukromé sociosféry. Myslím, že je tím hlavním, co společnost štěpí.
Privátní sociosféra
U nás se začalo intenzivně mluvit o soukromé sféře až po pádu totalitního komunistického režimu v 90. letech. Tehdy se začala mohutně řešit privatizace snad všeho, hovořilo se o kuponové privatizaci, navrácení majetku do soukromého vlastnictví. Hlavním heslem, které se tehdy neslo společností, byla tržní ekonomika. Hodně se taky mluvilo o „neviditelné ruce trhu“. Dnes to zní skoro ezotericky: neviditelná ruka! Přeneseně to mělo znamenat, že trh se o všechno postará sám. Bude stačit si jen na okamžik „utáhnout opasky“ a pak bude zase líp. V té době to bylo velké téma, tehdy se psaly dějiny – kromě jiného nová ústava a nakonec i pokojný rozchod Československa na dva samostatné státy. V čem však spočívá ten základní rozdíl, který charakterizuje „privátní“ sociosféru? Z pohledu práva je to určitě princip, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tak je to zakotveno v Listině základních práv a svobod, ba přímo v ústavě, kde se toto právo přisuzuje každému občanovi (Čl. 2, odst. 4). To zní báječně, ale každý občan je ve svých činnostech usměrňován dalšími zákony: zákazy a příkazy, které detailně praví, co se smí a nesmí. Obecně řečeno „soukromé“ je ústavně chráněno a je úzce spjato s lidskou důstojností a svobodou. Ovšem až na množství různých dalších příkazů, zákazů a zákonů, ani netuším, kolik jich v tom našem „rybníčku“ je (AI odhaduje, že celkový počet všech právních předpisů – včetně podzákonných – se odhaduje na více než 10 000). Stručně a jasně: ve skutečnosti si žádný občan nemůže dělat, co chce, ale pouze to, co může. A podle mě je to zcela v pořádku. Tedy jen s dovětkem, že není občan jako „občan“. Ve skutečnosti jsou totiž „občany“ zvolení zákonodárci, kteří mají zvláštní oprávnění určovat a měnit (!), co se smí a nesmí. Tím se dostáváme ke druhé sociosféře, té veřejné.
Veřejná sociosféra
Veřejná sociosféra je proti sféře soukromé mnohem více svázána zákony. Jednoduše zde platí princip: smí se činit pouze to, co je zákonem výslovně dovoleno. Je zde tedy jasně patrný kontrast principů: moci vše, co není zakázáno, a nebýt k ničemu nucen, proti tomu moci činit jen to, co je povoleno. Leč opět existuje obrovské množství zákonů a předpisů, jež zakotvují, co se ve veřejné sociosféře může činit. A do toho spadají i rozličné technické normy. Napadá mě proto otázka, jestli se obě sociosféry nemohou prohodit? Mohlo by se to stát tehdy, kdy by zákony „pro lidi“ byly formulovány tak úzce, zatímco zákony „pro veřejné činitele“ tak široce, že by došlo k privatizaci veřejného a zveřejnění soukromého. Ale myslím, že k tomu dojít nemůže, neboť nad takovým prohozením rolí bdí nezávislé soudy včetně toho ústavního. Nicméně, a to je konečně téma, k němuž mě inspiroval rozhovor s kolegou Břéťou, zákony a pravidla se mění takovým tempem, až se divím, kdo má vůbec kapacitu to všechno sledovat. Na druhou stranu vnímám jako problém obtížnou a zdlouhavou možnost normy měnit ve smyslu inovativnosti. Zkrátka: normy zakotvují třeba i to, k jakému účelu smíte používat některé výrobky. Co však dělat, když chcete použít existující nástroj či výrobek k jinému účelu, než k němuž je původně určen? Například spojit určitý výrobek s jiným výrobkem do funkčního celku, který sice může být perfektní a funkční, ale ani jeden produkt pak neslouží svým původním účelům? Pak je namístě změnit normy, což je však obtížné a nákladné, když si i jen za přečtení příslušné normy musíte zaplatit. A to je právě kámen úrazu, k němuž směřuji: zákonodárci vydávají a vlády uplatňují takové množství zákonů a norem, že to lze vše jen obtížně sledovat, navíc to kolikrát nemáte ani možnost „ufinancovat” ze svého. Každá změna něco stojí, ale zákonodárci se nestarají o to, kdo ty změny má zaplatit. Takže vzniká obrovská občanská frustrace, že smíte málo, musíte mnoho, za všechno si sami zaplatíte (i za to, co jste si ve volbách nezvolili), ale když sami něco potřebujete či očekáváte, nedostanete ani odpověď (příklady bych měl) s odvoláním na to, že „takto nestanoví zákon“. Krátce řečeno: občané všech zemí, polibte si…
Veřejný zájem
Tak jsem si tu postěžoval, ale co s tím? Navrhoval bych několik různých zlepšováků, které souvisí s vymezením pojmu „veřejný zájem“. (1) Veřejná sféra by se měla oprostit od pokrytectví – například existuje pravidlo, které zakazuje tzv. veřejnou podporu, tedy zákaz podporovat z veřejných peněz soukromé subjekty. Fajn, přece nebudeme z veřejného podporovat nějakou „neviditelnou ruku“, že? Jenže zároveň existuje mnoho výjimek stanovujících, které soukromé činnosti lze z veřejných peněz financovat. A to je právě to pokrytectví: v zásadě nic veřejně nepodporujeme, ale… někoho přece jen ano. Proč se tedy přímo neřekne, že existuje nějaký „veřejný zájem“, a ten se podporuje, místo přetvářky, že se nesmí podporovat v principu nic? (2) Pokud se vydávají nějaké nové normy (zákony a podzákony), bylo by také skvělé říct, kdo ty změny má zaplatit a kolik to bude celou společnost stát, včetně soukromé sociosféry, která se musí přizpůsobit. A co třeba také lépe provázat různé pobídky a dotační tituly s nově vydávanými zákony? To bych chtěl asi příliš, že? (3) Konečně bych uvítal, kdyby třeba zákonodárci, když už mají za úkol vydávat zákony písemnou(!) formou, vydávali výhradně písemně i své projevy. „Tam nahoře“ by bylo konečně dobře vidět, co je kdo zač, a ušetřilo by se moře času zbytečným mlácením příslovečné prázdné slámy. Což by konečně mohlo vést i k digitalizaci sbírky zákonů nebo digitalizaci demokracie. Ale to už je bohužel u nás, na rozdíl třeba od Estonska či jiných zemí, zřejmě úplná sci-fi. A znáte to, když už se jeden člověk příliš odpoutá od reality ve svých fantaziích, nikdo mu nakonec nebude rozumět. 🙂
