Na bariérách toho moc magického není. V pohádkách si sice při přesunech vystačí s mlžným oparem, zato ale plaší z kuličky hrachu, půlky království nebo ztracené boty. Turnikety, karusel ani eskalátory tam ovšem nevedou a schody míří výhradně do nebe. Čas bývá do úplňku, pokusy aspoň tři, a když vás něco cvrnkne do nosu, kouká z toho svatba. To v reálu, kdy je princezna na prášku a princ bojuje nejvýš s mrakem, většinou nehrozí. Tím spíš ale některá setkání zapůsobí a jsou pak mezi odhodláváním a všemi dalšími obavami a překážkami skoro jako živá voda.
Málokdy si pamatuju kolemjdoucí, myslím tváře nebo figury, zato dám na výrazy a pocity. Když si mě všimnete, podáte mi ruku, zvednete se ze sedadla nebo mi ukážete cestu, hned se cítím líp. O hodně líp. Při přesunech totiž bývám dost zahlcená, dívám se pod nohy a kolem sebe, abych nespadla, nezdržovala, stíhala tempo a trefila směr. A najednou v tom jste se mnou, kus toho vyřešíte a ani o tom nevíte. Pecka, díky! Někdy je to tak rychlé, že skoro ani nepoděkuju, jindy prohodíme pár slov, občas je to legrace. Sem tam bych chtěla zůstat dál v kontaktu, jenže s nohama a občas i tělem fest na zemi z toho žádnou velkou romantiku nevytřískáme. I když…
Na krajíčku
Už je to pár let, co jsem seděla na konferenci. Pamatuju si to, protože jsem si ráno důležitě fénovala hlavu a brala sako. Jenže po nekonečných minutách v zasedačce jsem potřebovala záchod, čerstvej vzduch, vodu a změnu. V sále plném byznysmenů jsem se sunula podél zdi ke dveřím. Přednášející mě zmerčil, a aniž by měnil téma, mezi procenty a názvoslovím se rozvážně vydal z druhé strany směrem ke mně. Vypadalo to jako nepovedené synchronizované plavání, dva kroky já, půl kroku on. Bála jsem se, že přestane mluvit nebo udělá scénu, ale on jenom zařídil, že jsme vzali za kliku téměř současně. A pak mi úplně normálně otevřel dveře, jakože prosím, slečno, bylo nám ctí. V životě jsem si na útěku nepřipadala víc žensky.
Stejnej důvod v noční Praze, kdy jsem vlítla do podniku, kam bych normálně nešla ani se dvěma bodyguardy. Potetovanej týpek od baru zvednul hlavu, černé triko s mrtvolami se mu přitom jenom nadouvalo. Byla jsem evidentně jasná, protože než jsem otevřela pusu, usmál se a pravil: „Následujte temno. A ničeho se nebojte, vono to není tak zlý, jak to vypadá, vono se tam rozjasní.“ A měl recht. Vlastně mi ta jeho instrukce přijde dost univerzální, i když se mi zrovna nechce.
A přece se točí!
Ztratila jsem se na Synkáči. Zase. Nemohla jsem trefit správnej směr a kroužila mezi tramvajemi, chodci a auty. Lavičky, zábradlí, nikde nic, zato možností bloudit hafo, já už fakt nehraju. Zatahala mě za rukáv, malá, sotva desetiletá holka. „Potřebujete pomoct?“ Abyste rozuměli, v takových situacích vypadám, že děti žeru, takže rozklíčovat to coby zoufalství bylo co říct, vyhejbali se mi i dospělí. „Nevím, kudy mám jet, a navíc se mi tady špatně chodí,“ vypadlo ze mě. „To vymyslíme, můžu vás vzít za ruku? Já vás dovedu!“ Čapla mě a suverénně doprovodila na správné místo. Za pár minut bylo po všem, ale děvče, na tohle se zapomenout nedá, děkuju!
Kávostánek, já a měkkej horkej kelímek, co z obchoďáku karuselem nepronesu. Chvilku jsem seděla na květináči poblíž, a když šel kolem kluk s prázdnýma rukama, oslovila jsem ho. „Můžu mít prosbu? Mám kafe…“ Vyvalil oči. „Já mám schůzku, nemůžu si s vámi dávat kafe.“ „To je v pohodě, já jen potřebuju, abyste mi ho vzal skrz ty dveře, protože se točí,“ a vrazila jsem mu pitivo do ruky. Jeho výraz bych vám přála vidět, byla to směsice údivu, absurdna a pochybností o mentálním zdraví. Pak se rozesmál a udělal, co se po něm chtělo. Když mi venku kávu čestně vracel, pořád nějak nebyl schopen slova. Možná čekal, odkud vyskočí skrytá kamera.
Pokračování příště
Hodina baletu. Přišla profesorka, viditelně ve formě a se smyslem pro krásno. Okamžitě jsem se zastyděla za všechno, co na mě za ty roky vyhřezlo, ale stejně jsem neměla chuť nic říkat a tvářila jsem se jako jedna z davu, bez razítek, doporučení a chorobopisu. Zastavila se, dvakrát mě pozorně očima projela od hlavy k patě a pak řekla: „To zvládneme. Když nepůjde spodek, budete mít aspoň hezkej vršek!“
Mířila jsem na druhej konec Prahy a rozespale stála u eskalátorů. Nabídl mi rámě skoro sám, navíc se při druhém kroku maličko nadechnul a narovnal, aby působil vyšší a hřmotnější. Udělal to mimoděk, ale já podobná gesta miluju, uklidňujou mě. Nikomu to neříkejte, ale připadám si díky nim mnohem víc jako holka a míň jako někdo, komu je třeba hlavně pomáhat. Prohodili jsme pár slov a na perónu si šli po svejch. Při přestupu jsem se chystala znovu někoho oslovit, ale u schodů stál zase on, no nene! „Vystoupili jsme stejně a mě napadlo, že se možná budete chtít chytit i tady…“
V ordinaci jsem nesvá a je to na mně dost znát. Časem jsem si od nervozity začala pomáhat třeba vhodnými svršky, tedy něčím, co se dá vykasat nebo srolovat, jen abych mohla zůstat co nejvíc oblečená. A tak to bylo i tenkrát. Po pár rutinních úkonech jsem se položila na lehátko, doktor si stoupnul nade mě a najednou koukám, že se v obličeji červená. „Já nevím, jak se to … mohla byste … potřebuju na břicho.“ „Jasně,“ a jedním pohybem jsem vyhrnula tílko s černým lemem a shrnula hodně tmavej okraj sukně. „Aha, já se v tom tak nevyznám, ono je to nadvakrát!“
Krásné svátky, silnou kávu, kouzelné pohádky a dost času na sebe, potkávání i skutečnej život. Ať se můžeme i další rok střežit, směrovat, vytáčet, ponoukat a držet za ruku. Klidně bez bariér.
