Na týden jsem konečně unikla z betonového chřtánu velkoměsta do náruče zeleně. Utekla jsem z koncentrovaného covidového doupěte a nezbytné předoperační izolace na samotu do Jeseníků. Po dlouhé době jsem se cítila naživu a šťastná. Mohla jsem svobodně a beze strachu nabírat do plic čerstvý ostrý vzduch.
Tolik jsem potřebovala načerpat sílu, dobít energii. Krása a moudrost přírody mi dávají pocit naplněných dní, ukazují mi smysl života. Chaos v nitru odplouvá spolu s mizející mlhou. Slunce střídá déšť a naopak. Pohled na zalesněné obzory a horské hřebeny, barvy a vůně jehličí, listí, mechu a květů, svěžest studánek a potůčků společně vytvářejí esenci nenahraditelné medicíny. Ševelení těch, co tu jsou doma – zvuky, které nejsou hlukem, nýbrž lékem.
S nočním tichem, jež skutečně tichem je, se tají dech při pohledu na jasnou oblohu. Na černočerném sametu se pravidelně odehrává promítání hvězdného filmu, nerušeného světelným smogem. Tolik souhvězdí a mlhovin! Na Zemi po zemi, ťapeme i tápeme, malí návštěvníci na krátký čas. Měsíc rozverně laškuje s klidem spáčů. Vítr neúnavně kličkuje ve větvích stromů, čechrá jim koruny.
Vše dýchá a přirozeně plyne, má svůj ráz a řád. Příroda má svá kouzla, rovněž tak zla. Stejné je to u lidí. Příroda pomáhá člověku, člověk přírodě; ta má však, bohužel, o dost větší náskok. Motto Pomáhat a chránit už je zabráno, co tedy Neničit a chránit? Všichni jsme přece součástí jednoho zázračného celku…
– Příroda nám dala iluze jako náhradu za to, co nejsme, a smysl pro humor jako náhradu za to, co jsme. –
Sébastien-Roch Nicolas de Chamfort
– Od lidí, stejně jako od počasí, lze očekávat to nejlepší i to nejhorší. –
Luc de Clapiers de Vauvenargues
Foto: Pixabay
