Od doby, kdy nám na trase plošně zavedly zastávky na znamení, hraju za jízdy žertovnou bojovku najdi správné tlačítko. Nezrakvi se ty ani ten vedle tebe, za tebou nebo skoro na tobě, zmáčkni dostatečně včas a doufej, že dáváš ten správnej signál.
Protože to, že něco pípne, blikne nebo že se u dveří šikujou Hujerovi, vůbec nic znamenat nemusí. Když na to přijde, vůdce vozidla bez problémů začne trpět selektivním vnímáním a ke všemu se může dožadovat těch správných barev, nápisů nebo piktogramů na tlačítkách.
Člověk by řekl, že velkou červenou záležitost s nápisem STOP přehlédnout nelze. Ale souběžně s revolucí v režimu jízdy nastala i revoluce ergonomická a tlačítka jsou po voze na just roztroušená tak, jak to zrovna vyšlo. Někdy nad hlavou, jindy v úrovni pasu, na tyčích u dveří, na speciálně označených místech nebo třeba pod okny. Nevím, jestli jich je dost, ale většinou jsou jinde, než byste čekali.
Takže co by udělala Dory?
Jasně, doplavala by ke dveřím a zmáčkla by tlačítko na nich nebo na nejbližší tyči. A že je zelené nebo s jiným nápisem by ji nijak nevzrušovalo. Jenže kvůli tomu může začít řidič vřeštět, že jak má jako vědět, že chcete vystoupit, když nemačkáte STOP, ale DVEŘE. No jak, vždyť jsou to dveře. Nechci je pootevřít za jízdy jako větračku. Chci je rozevřít naplno a projít skrz ně pryč a k tomu kupodivu potřebuju i zastavit. Co z toho není jasné? Teda krom tlačítka, co září do prostoru, i když řidič o něm u sebe prý nemá ani šajn.
Zatím se to spíš zamotává, pěkně na obou stranách, protože následná burácivá přednáška o správných červených a špatných zelených způsobila, že někteří cestující si připadají jako na fotbale a jiní začali litovat, že nejeli tramvají, kde si můžou mačkat, co chtějí. Hujerovi si i na stojáka dělají zápisky a týpek v obleku radši rychlým hovorem potvrdil nákup nového osobního auta.
A do toho si nechtíc přisadil jistý starší muž s pomalou kolíbavou chůzí a hůlkou v pohotovosti, když zmáčknul výstup s kočárkem. Dával tím signál, že potřebuje líp zastavit a dostat trochu víc času, zkrátka že to z pohledu obezřetnosti a zdržení bude zhruba jako s kočárkem. Řidič málem vyletěl z kůže i z kabiny, že co si to dědek dovoluje, když žádnou kárku nemá a že zneužití se trestá. Pán mu tehdy dost řízně odpověděl, že břibrždění na dvě vteřiny půl metru od chodníku by se mělo trestat taky.
Ty jo, vážně si někdo pořád ještě myslí, že rychlost je to jediné, co cestující ocení?
Myslí. Protože brzo nás čeká další level – nástup všemi dveřmi.
Foto: Pixabay
