Hojení ran je pro mě velkým tématem. Od nepaměti s Crohnem jsem konstantně řešila abscesy a píštěle. Hnisavé rány, které celkem zásadně komplikují život, dost bolí a vyléčit je trvá dlouho. Minulý rok jsem čtyři měsíce řešila komplikace s parastomálním abscesem, který se proklubal do píštěle. Absces se rozřízl, do rány se vložil drén, který pomáhal odvádět hnis z rány a zabraňoval opětovnému zapouzdření. Jakmile se ale z abscesu stala píštěl a ránou začala procházet stolice, byla situace dost neúnosná. Neměla jsem sílu, zhubla jsem, měla jsem za sebou již několik anestezií a nevěděla jsem jak dál. Finální verdikt byla resekce postižené části střeva, vyřezání zánětlivé tkáně a založení stomie nové, z kolostomie na ileostomii. Operace mi moc pomohla a já se celkem rychle vrátila do procesu.
Učila jsem se s novou stomií žít, ošetřovat ji, postupně vystřihávat stehy okolo ní. Všechno šlo jak po másle až na jeden steh, který se sám prořízl do krve, protože stomie na tom místě rychle splaskla. Byla to malá ranka, které jsem nepřikládala důležitost. Každý den jsem ji pořádně omyla, vydezinfikovala a přelepila sáčkem. Za necelé dva měsíce mě na místě stehu začalo něco svědit, červenat, napuchat. Rána po stehu se otevřela a začal z ní vytékat hnis. Na chirurgii mi ránu rozevřeli, vyčistili a poslali mě domů. Protože absces ve stehu je dost normální komplikace po operaci, především pro pacienty s IBD, kteří jsou jak lapače zánětů. Podrobný popis hojení této komplikace popisuji ve svém článku…
Ve zkratce jsem se nakonec o zdárné vyléčení abscesu musela zasadit většinovou měrou sama. Každý radí něco jiného, nikdo přesně neví, co s tím. Rozjela jsem se tedy poprvé do specializovaného centra hojení ran, abych tomu přišla na kloub. A moje obavy bohužel došly naplnění. Obor hojení ran je v České republice velmi opomíjený lékařský obor, který není dost sexy ani pro personál, ani pro státní správu. Zapálenost a oddanost pomoci pacientům není vždy v takovém rozsahu, v jakém by měla být. Podle mého názoru je absolutně nedostačující. Cest hojení ran je velká škála, jedná se tedy o individuální obor. O obor, který je esenciálně důležitý pro pacientův život po operaci. V dnešním systému zdravotnictví se pouze soustředíme na to, jak člověka zachránit, rychle slepit a co ještě rychleji poslat domů, aby se o sebe staral sám a nezabíral prostor. V nemocnici je člověk pod tlakem, ve strachu, není mu dobře, chce domů. A tak seznámení s pooperačním životem je většinou krátká rozprava o stravě, hygieně „Chápete, co máte dělat? Tak nashle! Jo a přijďte na kontrolu.“
Díky krátkému procesu, se kterým se většina z nás v nemocničních zařízeních potýká, se pak velice snadno rozjedou zbytečné komplikace. Lidskou podstatou je problémům se vyhýbat a řešit je, až když to fakt bolí, pálí, svědí, hnisá. Zpětné léčení komplikací je pak zdlouhavá záležitost; zkuste vyléčit něco, co je konstantně přelepené pytlem a vesele okolo toho prochází stolice. Sterilita neexistuje.
Mým snem je těmto problémům pomoci předejít. Proto se do vás chystám hrnout co nejvíc informací, aby vám třeba jednou některý z mých článků pomohl a vy jste nemuseli bolestivé situace řešit. Stejně tak budu moc ráda za sdílení vašich zkušeností a rad, jak jste se s tím vypořádali vy.
Pečujte o sebe s láskou moji milí,
Tereza
Foto: Jan Hrdý
