Napospas. Kdyby mělo některé ze slov vyjádřit můj bazální pocit ze života, bude to tohle. Už moje první vzpomínka, to mi byly asi tři roky, byla prostoupená pocitem, že svět lidí je pro mě uzavřený a budu vždycky vně, vydaná všanc podmínkám, osudu, libovůli těch silnějších.
Současně jsem se s tím nikdy nedokázala smířit, nepřišlo mi to ani fér, ani dost dobré. Sama bych takovou věc nepřála snad ani nepříteli, takže jsem se rozhodla nepřijmout takto rozdané karty a vzala si do hlavy, že do světa lidí patřím a basta. Můj podzim bývá tradičně obdobím retrospekce a přemýšlení, kam jsem se posunula za uplynulý rok a jak si vlastně v životě vedu. Nelehká práce, upřímnost je krásná, ale ne vždy líbivá. Mohla bych napínat, ale jsem pořád aut a napospas a válčím se základními věcmi a občas si přijdu jako děcko a pak zase jako stařena. Natvrdlá jako skořápky vlašáků, neotesaná jako podzimní vichr. A pak se mi v hlavě rozletí myšlenky a já mám jasno – jako kdybych byla modré zářijové nebe. To bych pak byla daleko od všeho cvrkotu a shonu a mohla se cítit nad věcí.
Ruku na srdce. Moje napospas přece jen došlo jistých změn a stalo se z něj tak trochu (skoro úplně) napospes. Bez psů bych totiž nezvládla spoustu věcí a vlastně bych ani neměla něco jako svou rodinu. Zatímco se pokouším vtělit do slov, co takový pes může pro autistu znamenat, poslouchám vytí na měsíc, blíží se nám úplněk a moje kangalka to dává hlasitě najevo. Mám se tak od čeho odpíchnout, psi mi dozajista tuží nervy. Hlavně a v první řadě mě ale milují a přijímají takovou, jaká jsem. Nikdy dřív jsem ten pocit nepoznala, a tak si vážím toho štěstí, že nepodmíněnou lásku zažívám. Jen díky tomuto pocitu bezpečí potom zvládám snáze stresové situace (a že jich není málo). A jsem na sebe i svým způsobem pyšná. Jako dítě z města a navíc s handicapem jsem si na všechno okolo zvířat musela přijít sama, vybojovat si jinou cestu životem a neustále bojovat se svou jinakostí a za svou jinakost. Vztah ke zvířatům a přírodě je hluboká studnice ponaučení, teď a tady vybírám to, že přijímat někoho s otevřeným srdcem a otevřenou myslí dělá prostor pro bezpečné sdílení. A jen z toho se dá beze strachu vykračovat do života, že.
Nevím, jestli se pletu, ale jako kdyby většina lidí chtěla ve své podstatě ty nejprostší věci. Mít rád a být milován, přijímán, mít svůj kus světa, který dává smysl. Co rozhodně nevím, proč je tak často snazší tohle naplňovat ve vztahu k jinému živočišnému druhu a proč je to tak těžké s lidmi. Proč lidé tak často dají přednost hledání chyb a vymezení se vůči tomu druhému namísto porozumění. Pokud každý nosí v sobě svůj vlastní vesmír, pak máme v druhých nekonečný zdroj inspirace a informací. Proč pak vést válku světů místo zvídavého zkoumání příchozích?
Možná, že nejsem jediná, kdo se cítí ve svém nitru ponechaný napospas. Možná, že bojujeme všichni, snažíme se najít svoje místo, ospravedlnit svou existenci a konečně triumfovat nad strachem a nepřízní. Možná, že je tu pořád víc věcí, které nás spojují, než těch, které nás izolují. Možná je to jen naivní autistický svět uvnitř mé hlavy. Tak jako tak je zapotřebí odvaha, psí věrnost nelehkému úkolu žít co nejlépe a taky hodně zázvorového čaje s medem pro chladné podzimní večery 🙂
Foto: Pixabay
