Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Nemá to chybu,“ napsal mi a já se z toho tetelím už pár dní.

Panuje taková představa, že psát může úplně každej a že stačí mít nápad, slinu, noťas nebo tužku. Hádat se nebudu, ale ono je psát a psát.

Já začala psát, protože mám pocit, že tak můžu věci aspoň trochu ovlivnit. Srovnám si je v hlavě, předám dál, rozesměju vás a přiměju k zamyšlení. Jasně, taky mě to živí. A navrch se ještě něco dozvím. Někdy o sobě, jindy o jiných, často oboje.

Skládáním vět se k vám dostávám mnohem blíž. Normálně byste si mě ani nevšimli, možná mě litovali nebo mi chtěli pomoct, přišla bych vám mimo, co já vím. Hlavně byste mi utekli, protože kdo by v týhle době chtěl přibrzdit a chodit pomalu. Ale když píšu, neutíká mi nic a nikdo. Jako bych si mohla poskládat život přesně tak, jak potřebuju. Zamyslet se, zjednodušit, zlidštit a poslat i s kouskem sebe do světa. Jo!

Jenže čím snazší to vypadá, tím víc práce za tím je. Vtipkovat o vlastní diagnóze, hledat styčný body. Cupovat, co nefunguje, přitom nepůsobit zahořkle. Ukazovat, co nás rozděluje, a neoddálit nás tím ještě víc… Ale uznávám, perplex je hodně svébytná disciplína.

Taky psát o něčem, o čem na začátku moc nevím, ale vědět, koho se na co zeptat a jak to nakonec poskládat. Hledat informace a umět si říct dost. Kutat každou slabiku, aby to dohromady bylo ono. Zvukem, tempem, emocemi. Nikoho neshazovat ani přehnaně nevynášet a několik dní nemyslet vůbec na nic jinýho, protože materiál si žádá svoje.

Prokousávat se stránkami přepsanými z diktafonu a přetvářet je do češtiny, udržet lajnu mezi tím, co mi kdo říká a co pak slyším. Mezi živou mluvou a psaným slovem. Mezi tím, co umím já a co umí někdo jinej. Nenechat se zviklat. Dát si čas.

To je moje psát. Moje místo, kde přicházím na to, proč někteří přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, nebo proč dělají to, co dělají. Můžu vás tam vzít a ukázat, že to dělají dobře. Možná ne na první dobrou nebo blejskavě navenek, ale jako lidi. Se vším, co k nim patří.

A to nemá chybu.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!