„Nemá to chybu,“ napsal mi a já se z toho tetelím už pár dní.
Panuje taková představa, že psát může úplně každej a že stačí mít nápad, slinu, noťas nebo tužku. Hádat se nebudu, ale ono je psát a psát.
Já začala psát, protože mám pocit, že tak můžu věci aspoň trochu ovlivnit. Srovnám si je v hlavě, předám dál, rozesměju vás a přiměju k zamyšlení. Jasně, taky mě to živí. A navrch se ještě něco dozvím. Někdy o sobě, jindy o jiných, často oboje.
Skládáním vět se k vám dostávám mnohem blíž. Normálně byste si mě ani nevšimli, možná mě litovali nebo mi chtěli pomoct, přišla bych vám mimo, co já vím. Hlavně byste mi utekli, protože kdo by v týhle době chtěl přibrzdit a chodit pomalu. Ale když píšu, neutíká mi nic a nikdo. Jako bych si mohla poskládat život přesně tak, jak potřebuju. Zamyslet se, zjednodušit, zlidštit a poslat i s kouskem sebe do světa. Jo!
Jenže čím snazší to vypadá, tím víc práce za tím je. Vtipkovat o vlastní diagnóze, hledat styčný body. Cupovat, co nefunguje, přitom nepůsobit zahořkle. Ukazovat, co nás rozděluje, a neoddálit nás tím ještě víc… Ale uznávám, perplex je hodně svébytná disciplína.
Taky psát o něčem, o čem na začátku moc nevím, ale vědět, koho se na co zeptat a jak to nakonec poskládat. Hledat informace a umět si říct dost. Kutat každou slabiku, aby to dohromady bylo ono. Zvukem, tempem, emocemi. Nikoho neshazovat ani přehnaně nevynášet a několik dní nemyslet vůbec na nic jinýho, protože materiál si žádá svoje.
Prokousávat se stránkami přepsanými z diktafonu a přetvářet je do češtiny, udržet lajnu mezi tím, co mi kdo říká a co pak slyším. Mezi živou mluvou a psaným slovem. Mezi tím, co umím já a co umí někdo jinej. Nenechat se zviklat. Dát si čas.
To je moje psát. Moje místo, kde přicházím na to, proč někteří přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, nebo proč dělají to, co dělají. Můžu vás tam vzít a ukázat, že to dělají dobře. Možná ne na první dobrou nebo blejskavě navenek, ale jako lidi. Se vším, co k nim patří.
A to nemá chybu.
Foto: Pixabay
