První signální #perplexveměstě

Rychlejší než myšlenka. V setině vteřiny.

Takhle blesková je u DMO reakce na téměř jakýkoliv silnější podnět. Přičemž o tom, co je silnější, nerozhodujete vy, bolest ani zkušenost, ale vaše diagnóza. Bez ohledu na to, co chcete nebo fakticky můžete vy. Vždycky. A ještě nepřímo úměrně vaší kondičce, rychlosti a času.

Vypadá to jako nevinné tvrzení, je to nevinné tvrzení, ale v praxi se vůbec nebere v potaz. Pořád se má za to, že o pochodech, reakcích, podobě a schopnostech těla si člověk rozhoduje sám. Silou, vůlí, snahou. Stačí se přece vycepovat. Obzvlášť když prokazatelně má všechny orgány, končetiny i svaly, a naopak nemá věk, berle nebo vozejk.

Zvláštní. Zatímco například po nevidomém člověku nikdo nechce, aby se snažil aspoň občas na něco juknout a prozřít (vždyť má obě oči), po člověku s fyzickým handicapem se to chce imrvére. Ten správnej pohyb a styl se přece může naučit, no ne? No, ne! 🙂 Fyzickej handicap je totiž obvykle jen projevem něčeho dalšího, co se zkrátka očůrat a urvat jenom silou a tréninkem nedá.

Moc filozofuju? Tak teda storku. 🙂

Všimla jsem si jí okamžitě. Dřevěná deska s oblázky stála v rohu místnosti vedle nafukovací čočky. Už v tu chvíli jsem se cvičně zdrcla, ani nevím, jestli jsem nahlas přiznala, že se bojím. Po pravý ruce stůl, po levý ona, vzadu klid a prostor, vepředu na zemi rolling stones.

„A teď co?“

„Teď zvedněte jednu nohu a jemně ji položte na ty kamínky.“

„To bude tlačit.“

„Nebude, jsou to oblázky, ty nemaj hrany.“

„Tak studit.“

„Nebojte.“

Z toho se nevykecám. Zvednu jednu nohu. Pevně třímám stůl i rehabku.

„Hlavně klid. Nic se nemůže stát.“

Vím to, vidím to, mám to pevně v rukách. To dám. Zvednu, klesnu, namasíruju, vyměním, cajk.

Položím nohu na kameny a okamžitě se dostanu do takový křeče, že se mi stáhnou i trapézy, zvedaj ramena, a kdybych tomu dala průchod, určitě bych cvakala zubama nebo dělala něco s čelistí. Zatím vlastní. 🙂 Ano, jenom proto, že mám jedno chodidlo na kamenech.

„Buďte v klidu, nic se neděje,“ připomíná mi něžně.

„Já jsem v klidu!“ hlesnu s pocitem, že se co nevidět proměním v kvádr. 

A to je přesně ono! Já jsem fakt v klidu. Myslím já jako člověk, jako bytost, jako někdo s mozkem, i když zvenku se o tom právě teď dá dost polemizovat. 🙂 Dobře vím, že se mi nic stát nemůže, že jsou to jenom barevný šutry a že to dělám proto, abych se něco naučila.

Jenže obrna a spasmus jsou rychlejší než já a fakticky mě zdrcnou proti mojí vůli, protože moje nohy a nervy vnímají ty kameny tak silně, že je nic jiného nezajímá. A ne, nemusí to ani bolet, ani studit, prostě jde jen o to, že to není jednolitý, odhadnutelný a přiměřeně pevný. A tudíž je to nebezpečný. Obzvlášť bez bot.

Okamžitě je mi zima a zježí se mi chlupy, taky se mi chce čůrat. Krom těch křečí.

„Výborně, jde vám to krásně.“

No, nevím. Připadám si jako blbec. Nepřekonatelný ty kamínky dělá právě tahle moje reakce, jenže já o ní nerozhoduju. Sakra. Stojím, vnímám ten boj a nerovnováhu a potřebuju se uvolnit natolik, abych nohu mohla aspoň posunout. Jenže se cejtím jak zalitá v betonu – malá, scvrklá, zaťatá. Těžkotonážní a pod napětím, Temelín hadr. 🙂

Čekám, až to přejde. Povídáme si, já mám postupně fialový rty i nehty, hlad, žízeň, nutkání běžet na záchod a nechat se zavřít někam, kde žádný vjemy nebudou. Už nikdy. Když to povolí do snesitelný úrovně, vyměním nohy a rozklepu se nanovo. Vpravo to jde míň bouřlivě, protože jsem ochrnutá hlavně vlevo.

Potřebuju obejmout. Jenže to mi chůzi nenahradí. Já to vím, rehabka to ví, vědí to všichni. Jen moje centrální nervová soustava ne. Proto to zkouším, možná pak první signální nebude tak silná, i když spolehnout se na to nedá.

A teď si představte, že spastik má podobný reakce skoro na každou překážku, vjem a nerovnost, co potká. A dokonce přitom nemusí ani stát nebo chodit. Stačí kamínek, rejha, boule, list, obrubník, zebra, kus trávy, hlíny, drátek, tkanička, výtah, rozjetá tramvaj. Všechno ho může vyhodit z konceptu. Čím víc se soustředí a snaží se to tak nemít, tím víc napjatý a kamenný jsou jeho svaly a tím víc to nejde. Tramtadadá!

Venku přitom život pulzuje dál. Ujíždí mu autobus, troubí na něj auta, houkaj sanitky, ječej děti, fouká vítr, poprchává, pobíhaj lidi. Oni páděj, on se de facto pere sám se sebou. Potřebuje to stihnout a zvládnout. Připadá si hloupě, protože ten pocit je v jeho těle, a tudíž by ho přece měl umět ovlivnit. Kdyby se víc snažil. Kdyby to trénoval. Kdyby nepřeháněl. Kdyby nebyl citlivka.

Jenže na tohle platí jediný kdyby. Kdyby neměl dětskou mozkovou obrnu.

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ