Jsem předvídatelná.
V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.
Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.
A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.
Nevím, kdo naposledy udělal studii na téma „hosté se nejlépe uvolní za zvuku citery“, ale dávno nejde ani o strunnej nástroj, ani o relax. Brala bych jemnou hudbu nebo živýho muzikanta, ale obvyklá produkce výběrových songů mi tou hlasitostí a invazivností drásá nervy. Není to ani vhodná kulisa k šepotání tajemství. Podprahově totiž stejně utíkám od decibelů k přirozenější tónině mluvenýho slova a vnímám tak i to, co bych jinak s klidem minula, pokud se teda nemusíme rovnou přeřvávat. Tady tichá pošta nehrozí. Možná se máme notami naladit na stejnou vlnu, ale pak nechápu, proč sedíme a platíme tak moc zvlášť.
Nic proti rytmům, tancům ani exotice, ale smím, prosím, trávit čas v restauraci sama za sebe, během jídla se postupně uzemňovat a uvědomovat si tok vlastních myšlenek a dne? A nebýt vržená mezi nálady pěvců, jejichž život je buď jedna velká párty, nebo depka a mezi tím nic? Nepotřebuju ani omládnout, ani si podupávat, chci se najíst a pozorovat cvrkot. A protože mám hlad, prožívám všechno na dřeň, hudba jako příloha je tudíž dost velký násilí.
Moc si přeju ticho.
Tak jdi jinam, řeknete si právem, jenže není kam. Veřejné místo poznám už po sluchu. I v čajovnách nebo meditačních zónách musí znít aspoň něco s píšťalami a zvony. V pekárničkách to bzučí taky, vítají nás chlebem, solí a solmizačními slabikami. A uprostřed přírody u stánků a občerstvovadel totéž. I milé rodinné kavárny mají repráky tak nahlas, že není úniku ani na míse.
Když ve větších podnicích bylo moje první přání ubrat volume, číšník obvykle na čas zcela vysublimoval. Případně se mi jal vysvětlovat, že mají úroveň hlasitosti nastavenou centrálně a jsou na ni malí páni. Nebo mi tvrdil, že diktafonu to určitě nevadí.
Jenže mně ano a nemám to komu říct.
Možná bych to měla zkusit nazpívat a vydat jako singl. K obědu bude ideální.
Foto: Pixabay
