Rodina je ta nejkrásnější pointa

Jan Potměšil ani na vozíku chvilku neposedí, nemá to totiž v povaze ani v rozvrhu. Nadaný herec, symbol polistopadových změn, milovník pohybu, hudby, malý i velký kašpar a člověk mnoha talentů. Nejen o době po úrazu váží každou větu, co se mu nakonec stejně rozkošatí do neplánovaných souvětí. Podobně jako rodina, která je tak zakořeněná a prorostlá jeho životem, že by se na ni dostalo, i kdybychom o ní mluvit nechtěli. A co teprve, když jsme chtěli!

Jaký si myslíte, že jste táta?

Snažím se být co nejlepší a jsem za tu možnost šťastnej. Kluci rostou, Šimonovi už je dvaadvacet, Honzovi patnáct. Ono se to s věkem různě proměňuje, ale pořád je důvod přemýšlet, čím kluky inspirovat, na co dbát, jak zároveň v rodině fungovat sám za sebe a jak ji chránit. Ne kvůli nějakému nebezpečí, ale protože jste součástí většího celku, něčeho, co vás přesahuje. Mám pocit, že je to docela dobrodružství, obzvlášť když si vzpomenu, jak byl Janík v porodnici a všechno bylo nové. Člověk neví, co s tím, ale zároveň toho tvorečka a jeho každodenní vývoj a pokrok nějak přirozeně vnímá a postupně si dovolí víc a víc… A najednou už vyrážíte společně na výlety mimo vaše chráněné a dobře známé území, vybíráte školu nebo podporujete při studiu. Vlastně pořád hledáte, kde je vaše místo jako otce a jednoho z těch nejbližších.

To musí být hezký pocit i proces.

Myslím si, že místo si hledá člověk i sám mezi lidmi, ale zkušenost rodiče a dítěte máte už z domova a podvědomě se ji snažíte aplikovat i ve svém životě. Vyrůstal jsem v úplné rodině s mladší sestrou a naši velice dbali na to, abychom měli spoustu aktivit a zároveň velmi pěkně fungovali i jako poradní hlas. Něco bylo jasné rovnou, jindy museli zavelet nebo jsme se dohadovali, ale tím nám dali hodně. Nechci to nijak hodnotit, může mi to i nejít, ale o totéž se snažím já s klukama – být tím přínosem.

Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v tomto seriálu na Inspirante.

Věděl jste vždycky, že chcete mít děti?

Jako že bych seděl a přemýšlel, že dneska, za týden, v pátek nebo v zimě budu zakládat rodinu? To ne. Ale u nás bylo běžné se potkávat v širším příbuzenstvu, děti, rodiče, prarodiče, tety, strejdové. Pamatuju si ten pocit příslušnosti, hezkého zázemí a kořenů a přišlo mi přirozené, že v tom budu pokračovat a že se mi to stane taky. Jenže ve dvaadvaceti jsem měl starostí až nad hlavu, snažil se zvládnout denní provoz, studium i angažmá v divadlech.

A do toho sametová revoluce a vašimi slovy bouře.

Hodně jsem se o společenské dění zajímal a snažil se ho i tvořit, byla to další rovina toho, co jsem žil. Myslím, že se to i dařilo, jenže pak přišel úraz a já byl rázem v bodě nula. Měl jsem vážně poraněnou hlavu, byl jsem čtyři měsíce v bezvědomí a dávali mi asi sedmiprocentní naději na přežití. Po nemocnicích jsem strávil dva roky. Zpočátku jsem nebyl schopen pohybu, akorát jsem myslím koulel očima, někde mám deset centimetrů tlustej fascikl diagnóz a soupis toho, co mi nefunguje. A že po tom všem sedím na káře? Vážím si každé vteřinky, jsem šťastnej, že jsem dostal šanci tady být, naplňuje mě to měrou vrchovatou. Jsme s manželkou, máme kluky, rodinu, jsem součástí spolku Kašpar, můžu pracovat před kamerou, za mikrofonem i na jevišti.

K tomu se určitě dostaneme, ale tehdy jste ještě nevěděl, že to tak dopadne.

No právě, tím se vracím k otázce o dětech. Než jsem o rodině začal reálně přemýšlet, přišel tenhle zlom. Nechci to dělit, ale ono se to tou etapou života samo nabídlo, bylo to zvláštní.

V čem?

Vybavuju si obrovské odhodlání a trpělivost všech kolem mě, lékařů, sestřiček a celého personálu, jejich profesionalitu a péči. Stejně tak velikánskou podporu rodiny, přátel, kolegů z branže, známých. A vlastně i neznámých, lidi telefonovali, ptali se, jak na tom jsem, přáli mi uzdravení nebo za mě nechali sloužit mši. Přišel se na mě podívat Václav Havel a chodili za mnou i duchovní nebo ti, co se zabývají jemnější hmotou kolem nás. Tohle všechno dohromady konstruktivně podporovalo můj návrat do života a moje postupné kroky v něm. Cítil jsem obrovskou lásku a důvěru jak od lidí, tak i někam tam nahoru. Nešlo o žádné průkazné věci, ale o fatální vnitřní pocit – přesvědčení, že se to může spravit a spraví.

Ani se mi vás nechce přerušovat další otázkou.

Jak ještě moje hlava nebyla po zranění úplně rychlá, všechno jsem vnímal hodně intenzivně. A nesmírně jsem si cenil lidí, co byli dostřediví a dokázali ke mně přinést klid. Prostá účast, to společné sdílení času a prostoru, znamenaly důležité zjištění – že nemusím pořád něco aktivně dělat a můžu věci i nechat, ať se plně rozvinou samy. Příroda si přece poradí, když jí dáme prostor a čas… Vzpomínám si třeba na jednu kamarádku. Přišla, sedla si ke mně, já tam jen tak ležel a nic. Mlčela, neatakovala mě tím, co se děje ve světě nebo se mnou. To byla taková úleva!

To věřím.

Zároveň se v nemocnici pomyslně rozdvojuje jakási křižovatka, protože člověk je tam opečovávanej a všechno se dělá za něj. Tím pádem nemá impulz k vlastní aktivitě a přijme označení, byť míněné s velikou láskou, že sám nic nezvládne. Nebo si zkusí tu samostatnost vykousat, i když to nejde hned a projevuje se to v úplných banalitách, které zatím s běžným životem nemají moc společného. Třeba když jsem se snažil nazout botu. Byla u toho sestřička, já se vztekal, ona na mě mluvila naprosto klidně. Padalo mi to, bolelo mě to, musel jsem se ohýbat, zkoušel jsem to snad tisíckrát. Ale když se mi to pak jednou povedlo, byl jsem sám pro sebe king a úplně mě to katapultovalo do dalších pokusů jinde.

Myslíte si, že je taková zkušenost přenosná? Když člověk ví, že bude narážet na omezení, může se potřebné odhodlání naučit, postupně se otrkat?

To nevím, zčásti možná ano. Minimálně se můžete inspirovat nebo čerpat ze zkušeností ostatních, ale stejně si svůj přístup musí najít každý sám. Navíc se to různě mění. I já jsem měl období, kdy jsem se víc vztekal, pak zase víc radoval. Pochytal jsem, co se dalo, třeba jak se dostat na postel, na toaletu, do vany, ale těch věcí je opravdu hodně.

A venku, tedy mimo nemocnice a léčebná zařízení, je to pak další level.

Člověk má najednou pocit, že budí pozornost, že má jinou identitu, i když je to pořád on. Vzpomínám si, jak jsem vjel do jedné kavárny, a tam se hned začali zvedat lidi, stěhovat židle, stoly a nabízet mi pomoc. Já tam odtud normálně utekl! Tu pozornost jsem nedal. Neuměl jsem říct: „Děkuju, jste laskaví, ale já se to potřebuju naučit a zvládnout to sám, i když u toho možná vypadám blbě.“ Vjel jsem do svobodné doby na vozíku, a lidi nevěděli, jestli je to dobře, nebo špatně, jestli mě mají zachránit, nebo utéct a někam se schovat, a nevěděl jsem to ani já sám. Časem mi došlo, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Když si to já srovnám a budu ty situace a lidi v nich brát v pohodě, budou i oni tak brát mě. Postupně se všechno vyklidnilo a obrousilo a pak už se třeba v kavárně nedělo nic, kromě toho, že mi na stole přistálo kafe.

Jaké bylo vracet se domů?

Povznášející. Ne, vážně, tráva se mi najednou zdála zelenější a ten hrneček taky nebyl tak obyčejnej, jak jsem ho znal. Já jsem sice zůstal sám sebou, ale v nových okolnostech. Nevracel jsem se do stejné řeky, i když jsem pokračoval pořád dál. Něco se ve mně otevřelo a zcitlivělo, ze života mi zmizely nepodstatné věci i lidi a přišli noví. To se samozřejmě netýká těch nejbližších, ale právě s nimi jsme k sobě museli znovu hledat cestu a ustát tíhu toho období.

To je trochu paradox, co? Že právě ty nejbližší, co chtějí pomoct nejvíc, musíte naučit couvnout a pomáhat míň nebo úplně jinak. A ještě to nebrat osobně.

My už si to dávno urovnali a odpustili. Nebylo to nic racionálního, všechno se dělo naráz a za pochodu. Kolikrát jsme se poštěkali, protože jsem byl odhodlanej a nekompromisní, ale tím jsem si vytvářel podmínky, jaké jsem chtěl ve svém životě mít. Odjel jsem třeba na otočku do Krkonoš lyžovat a vracel se v noci, abych stihl druhý den představení, protože jindy už by nemusel být sníh. Nebo jsem se s tátou domluvil, že si vezme na cyklostezce gumicuk a pomůže mi sem tam překonávat mrtvé body, které bych na handbiku sám nedal.

Takže jste se k tomu postavil trošku jako objevitel? Nechtěl jste z ničeho slevit a hledal jste možnosti, jak dělat to, na co jste byl zvyklý – pracovat, sportovat, mít našlapanej den…

To taky, ale spíš jsem pokoušel vlastní limity, zkoumal jsem, kam až můžu zajít.

Počkejte, vy jste hledal vlastní limity po tom, co jste se skoro zabil?

To je hodně dobrej fór, co? (Honza se hlasitě rozesměje). To tam nechme.

Mluvit, hrát, milovat

Jak jste se dostal zpátky k práci?

Přišel za mnou Jakub Špalek, ať se nezlobím, že za mnou nechodil do nemocnice, že to neumí. Ale že přišel teď nabídnout mi, ať s ním a dalšími spolužáky z DAMU jdu dělat znovu divadlo. Že jsem stejně pořád kašpar, tak ať je to oficiální, ať se stanu členem spolku Kašpar. Zároveň mě uklidnil, že budu zatím hrát jen hlasem z hlediště. A tím to všechno začalo, pak přišly další role, pasivní i aktivní. Musel jsem se toho hodně naučit, nejen jak se do divadla dostat, ale taky třeba jak mluvit.

Jak mluvit?

Když dva roky mluvíte potichu tak, abyste nerušili souseda, co leží na posteli kousek vedle vás, a najednou máte obsáhnout na hodinu a půl celé jeviště, je to velká změna. Ale obstáli jsme a ukázalo se, že nemá smysl ten vozejk skrývat, protože tak to je a čím je to přirozenější, tím spíš vám bude divák rozumět. Stejně jsme se ale s klukama museli sehrát. Potřeboval jsem, aby se mě co tři vteřiny neptali, jestli něco nepotřebuju, protože to bychom se zbláznili všichni. Naučil jsem je, že si řeknu. A jinak měli dost možností se vyřádit, protože do našeho tehdejšího divadla Rokoko vedlo točité schodiště. Zasloužili by medaile, občas to muselo být na ručníky. Ale i díky nim tam byl na začátku raketovej vzestup a potom progres, co nějak trvá dodneška, zaplaťpánbůh.

A nezůstalo jen u divadla.

Přišel dabing, rozhlas, natáčení. Už nevím, co bylo dřív a co potom, těch aktivit bylo a je hodně. Ale neříkal bych tomu práce, je to radost. Radost, kterou chci předávat dál. Já tvořit potřebuju a potřebuju se dotknout mnoha věcí. Mám při tom velký pocit patřičnosti a nezávislosti.

Musíte se často brzdit v rozletu, abyste vůbec stíhal to, co si přejete?

Někdy ano, ale tak zlé to se mnou není. I když kolegové a kamarádi by vám potvrdili, že jsem přesně takovej – netrpělivec, co musí být u všeho. Devadesátky byly společensky i kulturně hodně bohatá doba. Pro naše povídání jsem věci hodně zkomprimoval a zrychlil, jinak byly mnohem víc rozložené v čase. Stíhal jsem si i pochystat vlastní život, sem tam se vyspat, dát si víkend nebo kousek prázdnin.

A pustíte mě trochu do svého soukromí? Jak moc se vám úrazem změnil osobní život?

Moje tehdejší dívka, se kterou jsme se znali ještě ze studií, se mnou celé to období přestála, dokonce jsme spolu i po úrazu žili. Ale potom jsme to museli rozvolnit a úplně se od sebe odstřihnout. Nechci už zabíhat do detailů, ale potřeboval jsem se osamostatnit. Připadal jsem si hodně nezkušeně, nekonkrétně, jako by mi bylo mnohem míň a vůbec jsem se neznal. Najednou jsem nevěděl, co si k děvčatům můžu dovolit, styděl jsem se. Přitom jsem je na akcích úplně přirozeně potkával, něco dopadlo, něco ne, ale přátelství nebo dokonce partnerství se nám vyvinuly spíš až v řádu let. Jako s Radkou.

S vaší ženou?

Ano. Líbili se jí Kašpaři, takže jsme se tam potkávali asi dvanáct let. Bál jsem se ji oslovit, protože mi přišla taková éterická, ale jednou jsme se nějak zapovídali a oběma nám to bylo moc příjemné. Navíc jako novinářka kulturní rubriky měla možnost udělat se mnou rozhovor. Byl jsem po operaci, a protože to trochu spěchalo, vymysleli jsme, že za mnou může přijít domů. Dala si ke mně židličku, a jak mi kladla otázky a já jí odpovídal, zjistili jsme, že máme hodně společného. Pomalu se mezi námi rozvíjela důvěra, dotýkali jsme se hodně důležitých věcí. Po několika takových sezeních zpracovala úžasnej text a my zjistili, že se chceme zase vidět, nejen u článku.

Vida, jaký dopad může mít v životě jeden článek! To si zkusím pamatovat.

Pak jsme se asi rok různě potkávali a nepotkávali a během té zvláštní doby se přirozeně vyvinula spousta dalších věcí, jako by pro nás vznikl prostor. Najednou jsme měli společné plány i přání. V létě 2004 jsme měli svatbu na Vyšehradě za rotundou sv. Martina, velmi komorní, jen s těmi nejbližšími, bylo nás asi jedenáct a z toho tři děti. Honzík se narodil dva roky nato. To byla nádherná pointa, byl jsem šťastnej!

Splnilo se vám to, co jste si přáli – byli jste rodina.

My byli s Radkou a tehdy tříletým Šímou rodina od chvíle, kdy jsme se spolu potkali. Už tehdy jsme toho hodně zažívali a já byl od začátku táta, všichni to tak brali. Možná by se dalo říct, že jsem si to zkoušel, ale já to takhle nevnímal. A pak jsme to jen krásně završili.

Řešili kluci někdy, že mají tátu na vozíku?

Asi ano, ale okolnosti si už nevybavuju. Janíka vozejk fascinoval a chtěl si to na něm taky zkusit, dokonce si asi jednu chvíli myslel, že na něj má každý nárok a že i on dostane ten svůj. Občas na tom mém jezdil, naučil se ho ovládat. Jenže byl tak drobnej, že za tím opěrátkem nebyl vůbec vidět. To byl pohled! Takovéhle věci si pamatuju, tu pohodu, hezké společné chvíle. I když jsem se třeba doma ohýbal a dával stranou hračky, byl jsem rád, že se trochu procvičím a protáhnu si páteř. Říkal jsem si: „Chtěls to, tak to máš. A teď se ukaž.“

A co jste o sobě jako o tátovi a o manželovi zjistil?

Že nemůžu obsáhnout úplně všechno a musím si dobře vybírat. Začal jsem třeba s kamarádama hrát basket. Strašně mě to bavilo, ale pak jsem toho nechal. Tréninky byly večer a to já, když zrovna nehraju v divadle, můžu být s rodinou. Nebo za mnou přišel soused, jestli se nechci naučit pilotovat boeing. Moc bych chtěl, ale zase bych byl o to míň doma. A to nedopustím.

Další důležitá pointa.

Ano, přesně tak to je – když můžu, chci být s rodinou, tečka. A že u toho sedím na káře? Ono to možná vypadalo jako konec, ale na dně byla jiskřička naděje a něčeho nového. Pochopil jsem a pak najednou přestala být chůze důležitá. Jedny dveře se zabouchly a druhé se sice hned neotevřely, zato nabídly svou kliku.