Když se řekne maraton, každý si asi vybaví spíše africké běžce, kteří jsou schopni trasu čtyřicet dva kilometrů a sto devadesát pět metrů uběhnout za dvě hodiny a pětatřicet sekund (stávající světový rekord). Maraton s roztroušenou sklerózou (MaRS) je akce, při které se účastníci nesnaží překonávat zmíněný čas, ale ukázat, že i lidé s touto diagnózou se výzev nebojí. Letošní termín připadl na předposlední březnový pátek a sobotu.
Roska Ostrava má sraz v pátek dvacátého druhého března před ostravskou Novou radnicí. Když procházím průchodem radnice, vyhlížím, kde se mí parťáci nacházejí. Je těsně před třináctou hodinou. A už je vidím. Vlaďka Fanfrlová, která má letos ostravský MaRS na povel, vedle ní stojí Martina Galischková a její partner Jirka Tisovský. Toho, stejně jako Bohdanku Hrabovskou, už nemoc upoutala na vozík. Všichni patří mezi „tvrdé“ jádro Rosky Ostrava a nechybějí skoro na žádné akci či rekondičních pobytech. Vlaďka mi představuje i svou parťačku Vlastu, se kterou vybraly trasu letošního „maratonu“. Novou tvář, Šárku, zatím ještě neznám. V průběhu maratonu bude na seznámení času dost.
Vlaďka právě rozdává trička s logem MaRS. Máme si je prý obléct, stejně jako nákrčníky. A první problém je na světě. Trička mají speciálně vykrojené rukávy, takže jsou určena ženám. S Jirkou jsme jako chlapi trochu uražení. Vlaďka mi přesto předává černé tričko velikosti XL. Když jej zrakem prohlédnu, je jasné, že bych potřeboval ještě asi tři další X, abych je mohl navléknout. Další parťáci si však trika oblékají a následuje první série fotek.
Kam jdeme?
Vlaďka vysvětluje, že členové ostravské Rosky se letos k akci na podporu pacientů s roztroušenou sklerózou připojí procházkou podél Ostravice a cíl je u kampusu Ostravské univerzity. „Takže bychom měli ujít zhruba dva a půl kilometru. Pak si sedneme v bezbariérové kavárně,“ říká a dodává, že můžeme vyrazit. Dostáváme se ke stezce, jež vede podél Ostravice. A cestou probíráme vše možné. S Jirkou třeba naše vzpomínky na vojenskou prezenční službu, kterou jsme absolvovali koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století. Řešíme i současnou politickou situaci a nakonec si smířlivě posteskneme, že ani nevíme, jak se to stalo, ale náš věk se blíží šedesátce. Mě, nechci to zakřiknout, by měla čekat už napřesrok, Jirka je o dva roky mladší.
Pak se začneme radši bavit o počasí. Míjíme budovu krajského soudu, když vidíme, že se blíží posila. Další členka Rosky, Mirka Paskonková, se přidává k naší výpravě. Po krátké přestávce podcházíme pod mostem Miloše Sýkory a pokračujeme směrem k areálu výstaviště Černá louka. Hledáme místo, kde přejít. „Tady je asfaltová cestička,“ hlásí Bohdanka. Ale zhruba po dvou stech metrech zjišťujeme, že tudy to nepůjde. Stavební dělníci už stačili vyhloubit různé příkopy a stezka je zatarasena plotem. Nakonec se však dostáváme i před pavilon Černé louky, který toho pamatuje snad ještě více než já. Bylo to výstaviště, v období koronaviru očkovací centrum, pak i středisko, které sloužilo uprchlíkům z Ukrajiny.
Kdo nafoukne balonek?
Vedoucí výpravy rozdává nafukovací balonky a já dostávám pokyn, že bude další fotka, tentokrát s nafukovacími balonky, které mají logo MaRS. Jak se o pár desítek sekund později ukazuje, nebude to tak jednoduché. „Nejde to, asi mám slabé plíce,“ ukazuje Jirka splasklý balonek. A není sám. Nakonec se je alespoň některým účastníkům podaří nafouknout. Takže fotím. Musím těch fotek udělat několik, postupně totiž nafouknutých balonků přibývá. Vlaďka hlásí, že pokračujeme ke kampusu, ať už tu štreku máme za sebou a můžeme vyrazit do kavárny.
Zaznívají hlasy, že bychom možná až ke kampusu dojít nemuseli, protože cestičky jsou rozkopané. Nakonec převáží názor, že si kampus prohlédneme zdálky a vyrazíme do kavárny, jež je nejen bezbariérová, ale nabízejí v ní i domácí zákusky. Abychom měli čisté svědomí, předháníme se v počtu kroků, které jsme při letošním maratonu ušli. „Minimálně dva kilometry a tři sta metrů jsme ušli, možná i více, což je slušné,“ hlásí Vlasta údaje ze své aplikace v mobilu. Protože mě celou cestu trápí záda, přidávám se a hlásím, že mám přes čtyři a půl tisíce kroků. Další účastníci výpravy souhlasí. Je rozhodnuto, naše trasa se stáčí ke kavárně, kde letošní MaRS zakončíme. U kávy a asi i nějakého oblíbeného zákusku.
P.S. Roska Ostrava v uplynulých ročnících v rámci akce MaRS například cvičila v tělocvičně Sanatorií Klimkovice či uspořádala výšlap na haldu Ema. Troufnu si tvrdit, že letošní procházka podél Ostravice motto akce, že vítězem je každý, kdo vezme život do vlastních rukou, opět splnila.
