Až do 13. ledna mohou zájemci zhlédnout obrázky, kresby a fotografie pacientů s roztroušenou sklerózou v ostravské Galerii Mlejn. A kdo na výstavu zavítá, může se seznámit nejen s obrázky Sandry Szczurové, ale také s jejím příběhem, s tím, jak už deset let vzdoruje nevyzpytatelnému a stále nevyléčitelnému neurologickému onemocnění.
Sandra totiž na výstavě prokládá obrázky se vzpomínkami. „Vítám vás na výročí deseti let vystavování mých obrazů a zároveň mého života s roztroušenou sklerózou (RS). Že bych ke svým obrázkům měla napsat i příběhy, do toho se mi původně moc nechtělo. Nakonec jsem se o to pokusila,“ říká Sandra.
Vrací se do období, kdy se začaly objevovat první příznaky nemoci. „Od mých 14 let si všichni okolo mysleli, že se ze mě stalo nemehlo, které nedokáže normálně chodit. Zakopávala jsem na rovném terénu, ať venku, nebo doma, později i v nemocnicích na praxi. Nikdo to neřešil a mě by ani nenapadlo, že může jít o vážný problém. Čas plynul a já jsem se po Střední zdravotnické škole dostala na Vyšší odbornou zdravotnickou školu v Ostravě. Stále nic netušící a zakopávající. Nejvíce mi to vadilo na praxi. Protože jsem si myslela, že je to zdravotnickou obuví, dostala jsem povolení ji vyměnit. Jenže se nic nezměnilo, snaha byla marná. Postupně si na to všichni zvykli. Kromě personálu v nemocnici na praxi, kdy jsem se mnohdy i s pomůckami ,rozplácla‘ na zem. Probíhal letní semestr prvního ročníku Vyšší odborné zdravotnické školy oboru Diplomovaná všeobecná sestra a ze dne na den, z minuty na minutu nastala u mě retence močová. Hups. Po koloběhu vyšetření a hledání příčin byla stanovena diagnóza. Roztroušená skleróza. Té diagnóze jsem uvěřit nechtěla. Na to, co se následně spustilo, nechci ani vzpomínat. Bohužel se ukazuje, že to stále nemám vnitřně zpracované a přijaté, jak jsem si dříve myslela,“ píše Sandra na jednom z panelů, kde vystavuje i své obrázky.
První skicák papíru a pastely
V průběhu následujících let nemoc zaútočila několika atakami a Sandra skončila na invalidním vozíku. „První těžší ataka přišla na podzim roku 2012, v nemocnici jsem strávila téměř dva měsíce. Psychicky jsem to vůbec nezvládala. Dostala jsem suché pastely a skicák papíru. Dlouho trvalo, než jsem je otevřela. Do té doby jsem malování neměla ráda, nebavilo mě, byla to pro mě španělská vesnice. Od základní školy jsem žila jen první pomocí, Červeným křížem, vzděláváním se na kurzech, získáváním průkazů, dalších odborností a aktivit, jakékoliv jiné zájmy šly absolutně mimo mě a ani mi nechyběly. Ale postupně jsem se malování začala věnovat. Ty první obrázky nejsou ani ke zveřejnění, byla to čirá abstrakce. Začala jsem však postupně hledat další techniky. V letech 2012 a 2013 jsem začala s enkaustikou, to je malování horkým voskem. Tato technika mě velmi bavila. V roce 2014 jsem poprvé absolvovala kurz olejomalby. Tato technika nebyla špatná, ale velmi zdlouhavá, a to jak na samotné malování, tak na proces schnutí, který trval několik měsíců. Z olejomalby jsem rychle přešla na akrylovou malbu, ovšem už jako samouk. Akryl se stal mou součástí a je to tak až do dneška,“ pokračuje Sandra ve svém vyprávění na dalším panelu s obrázky v Galerii Mlejn.
Pravá ruka „dosloužila“, přeškolování na levačku
V roce 2015 mezi své aktivity přidala i pletení z papírových ruliček – a to stromky, hvězdy, košíky, cokoliv. V srpnu toho roku objevila HIT omalovánky pro dospělé. V roce 2016 díky kamarádce zase diamond painting, tedy skládání obrazů pomocí lesklých kamínků. „Tento způsob tvoření mě naprosto pohltil. Zažila jsem klid, žádné myšlenky mě netížily. Lepila jsem jeden obrázek za druhým a věnuji se tomu dodnes. K dalšímu tvoření jsem přibrala medvídky z růžiček a srdce. Líbí se mi kaligrafie, ale na tu došlo bohužel příliš pozdě. Cestu k ní mi překazil třes ruky. Krasopísanky jsem si nechala do října 2022, tehdy jsem je věnovala kamarádce i se všemi pomůckami. Tento sen se mi tedy nesplnil a už nesplní!“ popisuje Sandra další oblíbené techniky. Tím, že ji postupně přestala poslouchat pravá ruka, se musela přeučit na levačku.
„Od narození jsem byla pravák, a když jsem kvůli RS přišla o hybnost pravé ruky, rozhodla jsem se naučit psát levou. Trvalo to rok a půl. Bylo to zdlouhavé, ale zvládla jsem to!!! A tak jsem v psaní, malování a veškeré tvorbě mohla i nadále pokračovat. Jsem na sebe velmi hrdá, že jsem to dokázala. Ovšem pak přišel listopad 2019 a s ním i třes do levé ruky. Nedokázala jsem si představit, co budu dělat. Čím dál víc mě to ničilo. Po nějaké době mi už moje kreativní tvorba chyběla opravdu hodně. Nebylo co dělat. Tak jsem to zkusila ústy. To bylo velice těžké, ale i to jsem zvládla.“
Sandra už může malovat jen pusou
„Všechny techniky, které jsem zvládala, jsem se snažila dělat ústy (omalovánky, diamond painting, akryl, akvarelové malování). V letech 2020 až 2022 jsem však už žádnou další nepřidala. Už vlastně nezbylo nic, co bych nezkusila. Vyzkoušela jsem i malování pravou hemisférou, malbu tužkou a podobně. Poslední novou techniku jsem zkusila právě v roce 2020 a to byl již zmíněný akvarel, tedy malování vodou. Absolvovala jsem v době kovidové online kurz. Bavil mě a hodně mě zase naučil. Rozvoj je těžší, ale snažím se na něj nezapomínat. Tuto techniku praktikuji převážně v omalovánkách pro dospělé, které mají pevný akvarelový papír a tam je to skvělé, dává to mnoho možností. V roce 2022 již nová tvořivá aktivita nepřišla. Vyčerpala jsem nejspíš všechny možné techniky, které mohu fyzicky zvládnout. Potíže s levou rukou jsou od letoška už velké, takže již převažuje pusomalba, pusoskládání či pusolepení obrazů. Ale i tak samozřejmě ta ruka chybí. Na program dne však naštěstí přišly deskové hry Carcassonne, Leu brain stimulator, vědomostní pexesa, Dobble, stavebnice GRAVITRAX! Logické hry pro posílení kognitivních funkcí lofic, tangramy, mozkovna a jiné.
Uplynulý rok byl pro mě velmi náročný. Byl rokem velké bolesti, strachu, bezmoci. Právě proto jsem se rozhodla udělat výstavu jako vzpomínkovou a ukázat něco z každého typu tvorby od začátku dodnes. Někdy může být 10 let obdobím včasného zakončení. Ale kdo ví, třeba před sebou mám ještě dalších 10 let,“ napsala Sandra do textu ke svým výtvarným dílům na už zmíněné výstavě.
Trochu delší P.S.
Když jsem chtěl se Sandrou udělat rozhovor při zahájení výstavy loni v listopadu, procházela nelehkým obdobím, byla právě hospitalizovaná. Na výstavu byla na propustce z nemocnice na pár hodin. Tenkrát se omluvila, že jí opravdu není dobře. Když mi první pátek roku 2023 přišel krátce po čtvrté ráno její e-mail, měl jsem radost.
„Pokud bychom to povídání mohli udělat ještě teď, kdy se výstava chýlí ke konci, udělal byste mi radost. A pokud bych k tomu mohla pár slov dodat a snad i někoho povzbudit, tak bych ráda poznamenala, že když potřebujete, vždy existuje někdo, kdo vám rád pomůže. Já jsem od sebe nejdříve pomoc odháněla, než jsem pochopila, že mám na ni nárok a právo. Dnes jsem vděčná, že jsem to pochopila a taky, že mi ještě někdo chce pomoct. Lituji toho, že jsem ji dříve nepřijala,“ řekla mi Sandra a do přílohy přidala obrázek, který začala pusou malovat už v novém roce.
Ve čtvrtek Sandra nastupuje na plazmaferézy, tedy léčebný postup, který má u části pacientů s roztroušenou sklerózou nadějné výsledky. U některých dokáže zpomalit postup nemoci. (Plazmaferéza je proces, při němž se odebírá krev do přístroje, kde se separuje plazma a krvinky. Ty se pak vracejí zpět do těla spolu s pětiprocentním albuminem s fyziologickým roztokem, kalciem a roztokem proti srážení krve.)
„Věřím, spíš doufám, že tato léčba zabere,“ dodává mladá žena. A aby svému přání šla naproti, vymalovala už v novém roce i svůj první obrázek.
Foto: Břetislav Lapis & Sandra Szczurová
