Přispějte, pomozte, čtěte, sdílejte. A nedojímejte se, prosím, jinak neuvidíte na částku, kterou posíláte. Plejáda sbírek je prý ukázkou toho, jak jsme soucitní, přející a jak se dokážeme semknout. Jenže kdyby to tak bylo, nehrálo by roli, jestli je obnos pro někoho sotva vylíhlého a roztomilého, případně většího, fotogenického a odhodlaného. Nehrálo by roli, jak moc se v textu strádá, bojuje a inspiruje a jestli se daná věc může stát i jiným. A nehrálo by roli, jestli je tam zvíře, buď doslova, nebo aspoň přeneseně v podobě nepřející a skrblící autority. Jenže ono to roli hraje.
Chápu, že když se něco stane a já se rozhodnu o pomoc požádat zrovna takhle, musí to mít určitou štábní kulturu. Jenže nepsaná pravidla dělají ze sbírek bez pardonu tržiště, kde jsou si osudy a lidi v nich až nápadně podobní. Vypadají stejně (roztomile nebo zuboženě, hlavně nic mezi), žijí stejně (vždycky byli jako ostatní, hodní, akční a veselí, než…), mluví stejně (nikdy by je nenapadlo, že budou žádat o pomoc, ale…, případně žijí něčemu navzdory) a hlavně chtějí jít příkladem (asi těm, co něco dají, jinak nevím komu, protože v podobných situacích je zjevně tolik lidí, že následovat další vážně není třeba).
Texty jsou prošpikované frázemi a emocemi, navíc se v nich neštěstí, nehody a kotrmelce dávají kdovíproč do kontrastu s běžným, tedy normálním životem, jinak asi výhradně poklidným, hezky učesaným a předvídatelným. A to pak vedle sebe soutěží o pozornost rodiny, kdy jedné se bytem prohnal kulový blesk, zatímco druhá právě zjistila, že prcek má alergii na lentilky. Třetí nemá na letní pneu, čtvrtá potřebuje odblešit kočku, pátá obstarat dědečka. A pro všechny je to stejná trága. Příběh holt pořád táhne, i když se v něm velmi dramaticky a jímavě hledají prostředky třeba na poličky do špajzu.
Jak nenechat na holičkách
Vím, že mě přispívat nikdo nenutí, ale čekám nataženou dlaň i při vstupu do cukrárny, jsem už krapet vycukaná. Otevřu web a všude je něco, tu nespravedlnost, tam nouze, tady prázdná židle u stolu. Potřebuju šťastné konce a šťastnější lidi, ale ne za cenu, že sama ztratím jiskru v oku, protože se svět tváří jako jeden velkej chudobinec. Přijde mi přirozené nenechat nikoho strádat a je fajn mít možnost oslovit druhé a vidět, jak někdy umíme zabrat a nezůstat stranou. Jenže sbírky se osvědčily a rozmohly tak moc, že už zase závodíme, kdo má větší potřeby, koule a sílu se blejsknout, kdo to zkusí znova, kdo přisype na hromádku nebo kdo dá víc lajků. A v čem je zrovna tohle charitativní, to mi vážně uniká.
Nejde přitom o soucit, spíš o vyřídilku. Život se totiž zařídí naprosto sám a klidně přihraje něco, s čím jsme nepočítali a co jsme si nezasloužili. Když se takhle zvrtne, rázem zjistíme, že sice máme nárok na kdeco a navrch stejná práva, ale to se o životních podmínkách a možnostech opravdu říct nedá. Ve světě, co má kouče i na to, jak nemít kouče, jsme najednou bez manuálu, zájmu i opory. Sbírky tak těží právě ze ztráty iluzí, z pocitu nespravedlnosti a zvláštní nesystémovosti a k tomu nám vracejí pevnou půdu pod nohama, protože můžeme ovlivnit aspoň něco. Když selhali nahoře, pomůžeme my lidi a možná nám pak jednou taky někdo pomůže. Vyřídíme si to s vládou, pojišťovnou, bytovým družstvem, ordinací, bohatšími a šťastnějšími nebo rovnou s celou slavnou nevyzpytatelností.
Co ve sbírkách drhne
Tohle na hranu dotáhli ti, co si ze sbírek udělali životní styl a berou si tak zpátky, co jim společnost dluží. Z textů s pravopisnými i jinými chybami obvykle vyplave, že aktéři nejsou zrovna nejchytřejší a v oblasti finanční gramotnosti nebo sociální inteligence jim prostě nebylo dáno. Pak by se ale místo šušní za chybějící důchod a peněz na papiňák i mobil měl spíš vybírat dobrý sociální pracovník nebo aspoň přívětivý úředník. Tím sbírky natvrdo ukazují, jak moc chybí fungující komunitní život a že bez něj bohužel směřujeme úplně jinam než zrovna do domácích potřeb a do elektra.
Pak tu máme přístup, který se tváří umírněně, ale míří rovnou na solar. Všechny potřeby a přání se totiž dají překroutit nebo vytrhnout z kontextu a postavit jako běžně dostupný standard, na který chudák aktér nedosáhne jenom proto, že má zdravotní nebo jiné trable. A hyperkorektní doba nedovoluje říct, že takhle podané je to pakárna a že počet funkčních dospělých nebo končetin a orgánů opravdu není automaticky přímo úměrný ani počtu kasiček, ani splněných požitků. Ironií je, že zrovna tyhle kousky mají často velmi silnou odezvu, a to na úkor sbírek, které jsou mnohem víc pragmatické a usazené na zemi.
Takže prosím, přispějte na skoky padákem a nejlíp i ten padák, na stříhání ovcí ve Skotsku nebo na piškoty a baletní tyč se zrcadlem. A všimněte si, že když vybírá padesátiletý muž na rok osobní asistence, má obvykle smůlu. Zatímco kdyby místo toho chtěl třikrát tolik, aby mohl jet jednou na ledovec, nejspíš by uspěl. Stejně tak pětadvacetiletá dívka, co nemá z čeho zaplatit dojíždění do práce, nikoho netankuje, kdežto s novou robotickou koloběžkou to je výrazně veselejší.
Jako Vánoce s měkkými dárky
Připadá mi, že si z většiny sbírek děláme druhé Vánoce, ve kterých jiným dopřáváme něco famózního na hraní, s fanfárou a konfetami, ať se mají líp a nepřestávají věřit na Ježíška. Když to působí moc dospěle, není to hned a nedá se to vyfotit, tak nic, jdeme za lepším. Proto asi taky propadávají sítem sbírky na univerzální věci nebo pro víc lidí. Přitom když se za jednu částku zabaví devět dětí na kroužku nebo se pořídí dodávka pro celou firmu, je to velmi slušná investice.
Podobně paradoxní až skoro úsměvné je, když rada „založte sbírku“ zní přímo z oficiálních míst. Pokud se totiž částka vybere, cajk, v systému není třeba nic měnit, člověk si pomůže i bez fungujícího aparátu. Když ne, cajk, proč se snažit, téma evidentně nikoho nebere, tudíž na něj nebudeme plýtvat silami a zavádět nový šanon. Přitom by to od začátku mělo být obráceně, tedy aby lidi se svými problémy mířili k nim a ne na internet. Jenže takhle je to vlastně jedno. Exhibice je na úřadech i ve sbírkách víceméně stejná, hlavně dodat nacionále, chorobopis a tak. Jen v prvním případě se člověk musí trefit do kolonky a v druhém do vkusu.
