Nebyl doma, protože se sousedem zapojil syna. Vidím chlapce v zásuvce a ptám se po robotech, vím já, čí narození vlastně zapíjí? Taky mi něžně připomněl, jak je dobře, že jsem u něj vyla, asi že to bylo za úplňku a došlo i na kapesníky. Když to zkoušel urovnat, doplnil, že myslel povila. V tom ale nejedu už vůbec a teď se bojím zeptat, jestli ta pískací hračka je vážně psí.
Až se příště marodím, chci bejt našeptávač v mobilu.
Jestli byla T9 výkřik techniky, pak nevím, jaký decibely má tohle. Měla jsem za to, že úkolem našeptávače je vychytat chybky, zrychlit psaní a nastínit, co by mohlo následovat. Taky jsem doufala, že mudrc si na moje vyjadřování zvykne a zařadí ho do nabídky. Což sice dělá, jenže oslovení zlatí vecpe do pracovní konverzace a ukončí ji tím, že mi bylo lstí. Když to žehlím, míč mi to nejde, Asie ne hodlám to jen tak vzdát. Krátká výměna mi zabere řádově hodinu, a stejně jsem za prostoduchou koketu, která neuznává gramatiku, logiku, rody, zápory, ale má doma globus.
I soukromě telefon přeřadí na vyšší rychlost a coby strážce morálky najednou přepisuje jak o život. Z jednoduché otázky: Kam půjdeme? rázem udělá level master: Kamenolom demokracie? A teď co, že jo. On nechce být za nevzdělance, projede seznamy zásadních knih, koukne na novinky v kinech a nakonec se spokojí s palcem nahoru. To mě rozhodí, já hlášky hnutí neovládám, to radši přiznám barvu a omluvím se. Stroj se zamyslí a vyšle do světa: Projmi mi to, to je erár! Jo, tak to jsem vylepšila. Další rande budu mít až s novou generací chytrých telefonů.
Ale zase se nenudím ani při aktualizaci domácích spotřebičů. Našeptávač vymlaskne tele vizi, čili zemědělsko-duchařské drama. Na helpdesku to velkoryse přehlédnou a požádají mě o fotku prdelky. Rudnu a čekám. Přijde mi: Myslel jsem zadek ve smyslu spodek. No právě! Toho jsem se bála, tak moc v obraze určitě bejt nemusí! Po chvíli zapípá osm jednoslovných zpráv: Spodní. Stranu. Televizoru. Mi. Vyfoťte. Prosím. Děkuji. Kábrt. Taky nevím, jak donutit našeptávač, aby neměl poslední slovo, ale když se solidárně představím, udělá ze mě helikoptéru. Tak já letím.
A pak ho chci normálně oslovit a telefon zjihne: Lásko! Kde to vzal, nevím, to nebylo podobný ani vzdáleně. Pomoc! Zvažuju strčit ho na chvilku do mrazáku, ale to už se adresát pídil: To mám být já? Chtěla jsem nás uklidnit, že ne, že mi cit stroj našeptal. Ale místo toho jsem napsala, že mě nevinný systém načapal, což jsem bleskurychle opravila na načechral. Chvilku se odmlčel, než se odvážil: Smím být u toho?
A já mám teď chuť si šeptat mnohem víc, to ty Vánice.
Foto: Pixabay
