Když se řekne psychoterapie, každému se většinou vybaví kanape a Sigmund Freud. Tento zakladatel psychoanalýzy a s trochou nadsázky řečeno „otec moderní psychologie“ se zapsal do práce mnoha uměleckých hnutí i vědeckých odnoží, které na něj navazovaly nebo se proti němu vymezovaly. Ačkoliv Freudovo učení je v mnohém již překonané, nelze mu upřít kredit prvenství ve zkoumání lidského nevědomí. Není ojedinělé, že i v současnosti se v psychoterapii z jeho učení vychází. Věnujeme proto psychoanalýze hned první článek v představovaných teoriích v našem seriálu Terapie.
Psychoanalýza je široký pojem, zahrnující psychologické teorie a psychoterapeutickou praxi. Vychází z díla Sigmunda Freuda a spolu s příbuznými směry jako analytická psychologie (C. G. Jung) či individuální psychologie (A. Adler) bývá řazena mezi psychodynamickou psychologii. Tyto směry považují za hlavní „motor“, tedy základ a motivaci lidské psychiky, neuvědomované procesy. Psychoanalýza je dodnes revidována – směr revidované Freudovy psychoanalýzy se nazývá neofreudismus – a přichází do kontaktu například s kognitivními vědami, neurovědami, fenomenologií či sociálním konstruktivismem. Je součástí vzdělání psychologů být obeznámen s Freudovou psychoanalýzou a dodnes bývá využívána v psychoterapii a psychologickém poradenství. Asi nejznámější pokračovatelkou byla Freudova dcera Anna Freudová, která se do světa psychologie zapsala kategorizací a popisem základních obranných mechanismů lidské psychiky.
Freud považoval za původ psychických dějů pudy, především ty sexuální, které označil souhrnným názvem libido. Hlavním „hnacím motorem“ pak označil dva základní koncepty: „pud života“, jehož psychickou energií je právě libido, a „pud smrti“ (někdy též Thanatos), který se vyznačuje agresivitou a destruktivitou vůči sobě nebo ostatním. Může se projevovat sadismem či masochismem. Oba tyto pudy spolu bojují, zároveň se však prolínají.
Současná americká psychoanalýza se vůči pudům vymezuje a věnuje větší pozornost intersubjektivitě a vztahům. Co se týče nejvýznamnějších současných psychoanalytických směrů, můžeme jmenovat například kleiniánskou psychoanalýzu (vycházející z díla Melanie Kleinové), směr, který přisuzuje největší význam primitivní rané objektně‑vztahové zkušenosti a emocím (žárlivost, závist, vděčnost, chamtivost). Dále egopsychologii – ta se zabývá vědomými a nevědomými funkcemi ega, kdy se klient učí analyzovat své obranné mechanismy a tím předcházet zahlcení impulzy, lépe zpracovává konflikty, má větší toleranci vůči frustraci a tiší se jeho psychická bolest. Třetím významným směrem je intersubjektivní‑vztahová psychoanalýza, která má filozoficky blízko k sociálnímu konstruktivismu a vychází z předpokladu neexistence objektivní pravdy. Vymezuje se vůči nadvládě pudů a vyzdvihuje setkání subjektivity terapeuta a klienta. Posledním směrem je francouzská psychoanalýza (vychází z díla Jacquesa Lacana) a zaměřuje se na práci s jazykem, pud smrti, sexualitu a uměleckou povahu psychoanalytického setkání.
Co se týče kritického zhodnocení Freudovy psychoanalýzy, někteří ji označují za pseudovědu. Vyčítají jí nedostatek empirického základu a považují psychoanalytické koncepty za pouhé představy v hlavách teoretiků. Faktem ovšem je, že existují už mnohé empirické výzkumy, které fungování lidské psychiky podle psychoanalytických zákonů potvrzují. Rovněž efektivita terapie vedená psychoanalytickým způsobem byla poměrně uspokojivě podložena. Skepse vůči psychoanalýze může mimo jiné pramenit z nedostatku hlubokých znalostí problematiky a ze spojení psychoanalýzy právě s tou nejranější Freudovou verzí, která je již dávno překonaná.
Foto: Max Halberstadt, Public domain, via Wikimedia Commons
