Humanistická psychoterapie, potažmo psychologie, má jako svého zakladatele známého psychologa a terapeuta C. R. Rogerse. Tento směr je nedirektivní a na rozdíl od klasických psychoanalytiků věří ve svobodnou vůli člověka a jeho schopnost a touhu rozvíjet se. Soustředí se na situaci „tady a teď“ a příliš se nezabývá minulostí. Humanistický terapeut bere klienta jako jedinečnou lidskou bytost, která si zasluhuje úctu a respekt.
Humanistická psychoterapie vznikala v 50. letech 20. století, je velmi blízká existenciální terapii. Sám její zakladatel Carl Rogers se hlásil k fenomenologii a byl ovlivněn existenciální filozofií. Někdy se této terapii říká také „na osobu zaměřená psychoterapie“, případně trochu pohoršlivě „hm terapie“ pro svůj (podle některých až moc) nenásilný přístup. Právě pojmy jako akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta jsou jejími ústředními rysy. Klient je veden k většímu sebeuplatnění – k větší schopnosti být autentický, být sám sebou. Rogers zastával optimistický pohled na lidský organismus, za což by později kritizován – kritici považovali jeho očekávání od člověka za nerealistická. On se však domníval, že právě silné vnitřní zdroje jsou psychofyzickým základem prožívání.
Carl Rogers se narodil roku 1902 v Oak Parku ve státě Illinois. Byl profesorem na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu a spolu s Abrahamem Maslowem patřil mezi významné představitele humanistické psychologie, ze které stejnojmenná psychoterapie vychází. Byl také šestým nejcitovanějším psychologem 20. století, jeho kariéra je velmi bohatá. Vedle rozvinutí specifického a vlivného směru terapie je také autorem teorie osobnosti soustřeďující se na pojem „já“. V humanistické psychoterapii uplatňoval kombinaci empatie (vcítění), kongruence (shody) a reflexe (porozumění). Rozvinul skupinové techniky psychoterapie a soustředil se v nich na rozvolnění kulturních stereotypů (rasových, sociálních, náboženských). Známá je jeho kniha Být sám sebou, ze které studenti psychologie dodnes čerpají.
Jeho teorie „já“ říká, že „já“ je tvořeno prožitky organismu, které je člověk schopen přijmout za své, asimilovat je do své osobnosti. Dobře přizpůsobená osobnost nezažívá konflikt mezi prožitým a uvědomovaným, je schopna zasadit do své osobnosti veškeré prožitky. Tuto shodu Rogers nazývá kongruence a vychází z ní ve své terapii. Dále se domnívá, že chování je vždy motivováno přítomnými potřebami – ačkoliv je minulost může ovlivňovat. Zde se projevuje tendence k tzv. sebeaktualizaci – to je další Rogersův pojem, kterým se rozumí základní lidská motivace, do níž patří uspokojení základních potřeb (potřeba bezpečí, potravy, seberealizace a další). Zde vidíme styčné body se známou hierarchií potřeb Abrahama Maslowa.
Rogers se vymezoval vůči klasickému behaviorismu i psychoanalýze. Soustředěním se na přítomné prožitky a potřeby klienta se lišil od fokusu psychoanalytiků na minulá traumata a vírou ve svobodnou vůli člověka popíral motto behavioristů v určitou „tabula rasa“ lidské mysli. Rogers v člověka věřil a nejen v terapii mu poskytoval maximální pozornost a podporu. Můžeme si v tomto přístupu všimnout jistého amerického vlivu, každopádně humanistická psychoterapie je dodnes nosná a využívaná. Co se týče Rogersova náhledu na patologické aspekty lidské mysli, domníval se, že nezdravá osobnost je typická inkongruencí – nízkou mírou kongruence. To znamená, že prožitky a pocity jsou vytěsněny a vnímány zkresleně, uvědomování „já“ je zkresleno.
Rogersova terapie zaměřená na člověka tedy cílí na nepodmíněné pozitivní sebepřijetí klienta. V jeho knihách je zmíněn také tzv. „dobrý život“. Mezi jeho znaky patří vzrůstající otevřenost prožívání, vzrůstající důvěra v sebe sama, vzrůstající existenciální kvalita žití a plnější žití v přítomném okamžiku.
Humanistická psychologie původně vznikla jako alternativa k psychoanalytickému a behaviorálnímu přístupu. Za zmínku však stojí, že i někteří psychoanalytici měli humanistický postoj, například Carl Gustav Jung, Erik Erikson či Alfred Adler, ale také zakladatel existenciální analýzy Viktor Frankl či představitel teorie rysů Gordon Allport. Humanistická psychologie se obecně příliš nezajímá o teorie a soustředí se právě na praxi a psychoterapii. Soustředí se na každodennost běžných lidí a řešení jejich problémů. Klade do popředí jedinečnost člověka..
Foto: VERONICA LOPEZ82, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
