Škola základ života. Nebo psychických potíží? #4fantazie

Tento sloupek píšu ke konci prázdnin. Učitelé už se pomalu chystají na přípravný týden do škol, zatímco děti školou povinné se začnou vracet z dálav i „blížin“, aby se opět mohly takříkajíc připravovat na život. Pokud jde o mne, upoutala touto dobou moji pozornost jedna statistika. Jde o data z analytické zprávy Analýza vybraných fenoménů současné dětské psychiatrie. Pozastavil jsem se konkrétně nad grafem 2.2 „Počet pacientů ve věku 0–18 let s hlavní nebo vedlejší psychiatrickou diagnózou, ošetřených u dětského a dorostového psychiatra a ambulantního psychiatra“, ze kterého plyne, jak konstatuje i samotná zpráva, že „Počet dětí v ambulantní psychiatrické péči do roku 2019 trvale narůstá“. Přemýšlím, jak ten nárůst počtu dětí v ambulantní psychiatrické péči vysvětlit?

Na první pohled a bez přemýšlení by se dalo namítnout, že tato statistika ukazuje pouze prostou „přediagnostikovanost“. Zkrátka se u dětí více dbá na duševní zdraví, a tak s nimi rodiče také více navštěvují ambulance. Až na to, že to je pitomost. Kauzálně by totiž musel nejprve narůst počet ambulancí a teprve potom by mohl být zaznamenán nárůst případů. Jenže je to tak, že ambulancí je na počet případů spíše málo. Protože je náš mozek výtečným orgánem na výrobu neexistujících kauzalit, tak věrohodné vysvětlení ponechám raději někomu povolanějšímu. Já bych chtěl spíše reflektovat svoji vlastní zkušenost s duševním onemocněním diagnostikovaným v dospělosti. A to v souvislosti s mou někdejší etapou „přípravy na život“. V paměti mi vyvstává několik vzpomínek.

Vzpomínám, jak jsem se ve čtvrté třídě v lavici počural. Bylo to v roce 1986, kdy jsme se učili sedět v lavicích s rukama za zády, pokud se zrovna nepsalo. Cítil jsem se v té době natolik poslušným dítětem, že jsem se bál učitelce říct, že potřebuju na záchod. Snažil jsem se to vydržet, ale nakonec to prasklo. Bylo to úplně mimo moji kontrolu. Moč se mi samovolně vsakovala do prádla a kalhot. No, ono by se to dalo nějak zamaskovat, ale co čert nechtěl, následující hodinu jsem byl vyvolán před tabuli k přezkoušení z vlastivědy. Bylo mi strašně trapně, ale dostal jsem nakonec pěknou známku. Snad nikdo ani nic nepoznal. Jak mě o několik let později udivilo na vysoké škole, když jsem se zeptal učitelky francouzštiny původem mimo Česko, jestli můžu na záchod. „Proč se na to ptáte? Jestli potřebujete odejít, tak jděte, kam potřebujete. Jste svobodná bytost.“ Pak si vzpomínám na maturitu na gymnáziu. Jako maturitní otázku jsem si vytáhl „Ruchovci a lumírovci“. Dnes bych nedal k tématu dohromady ani větu, ale ten stres z maturity si pamatuji dodnes. Vlastně stres ze všech zkoušek si pamatuju dodnes. Každá pro mě byla psychicky čiré utrpení, ačkoliv výsledky se nakonec vždycky nějak dostavily.

Dalo by se napsat: „A tímto se, milí chlapci, hoši v Sovětském svazu zocelují.“ Jenže náš lidský mozek je asi moc křehký na to, aby se z něj dala vyrobit pomocí školy ocel. Obávám se, že v mnoha školách dodnes probíhá výuka ve stylu „staré dobré rakousko-uherské“ frontální výuky: odvykládat látku, hlavně nediskutovat a nerušit, otestovat schopnost si výklad pamatovat, rozdat známky. Stačí to pro život ve 21. století? Česká literatura se učí skoro stále jako výklad historie literatury, jako by ani další umělecké předměty jako film, divadlo, hudba, malířství či nedejbože digitální umění neexistovaly. A to zřejmě jen proto, že český jazyk a literatura byly v době postupně vznikajícího – dnes už zase neexistujícího – československého státu již etablovaným oborem společenských věd. To je však jen jeden z mnoha příkladů, které mi nejdou na rozum. Zpět k psychice. Protože máme v těle jen jeden křehoučký mozek, jakkoliv ve dvou hemisférách, přál bych si prožít svou školní docházku jinak. Přál bych si, aby škola nebyla pro žádné dítě utrpení, aby se děti každý den do ní těšily. Aby byla skutečně hrou, jak si přál už dříve Jan Amos Komenský. Přeju všem dětem prožít život beze strachu ze školy. A bez psychiatrických diagnóz.

– „TEROR ROZUMU vyslovuje a uplatňuje své právo vládnout vůči nevědění a nedisciplíně.“ –

SLÁMA, Milan. Filosofie a občanská společnost. Praha: ISV, 1999, s. 26. Filozofie (ISV). ISBN 80-85866-49-8.
Zdroj: Dětská psychiatrie v datech ÚZIS

Foto: Pixabay

Vít Kettner

Vít Kettner

Vít působí od konce 2020 v Reveniu jako projektový manažer a v současnosti má na starosti také IT podporu, podílí se na správě webů spolku včetně magazínu Inspirante. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK, kde také působil krátce jako vedoucí IT oddělení. Předtím pracoval přes 14 let v Evropském sociálním fondu na MPSV. Vítek se s úžasem z rozmanitosti světa stále něco nového učí. Naposledy se pustil do studia oboru řízení IT technologií, což však mj. ze zdravotních důvodů nedokončil. Svému zdravotnímu omezení dlouho vzdoroval a odmítal si jej připustit. Nakonec se však po opakovaných hospitalizacích se svou diagnózou s pokorou smířil a těší se na každý nový den. Je ženatý s manželkou Vendulou a má syna Vojtu.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!