Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam. 

„Musíš do dvojky.“

To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno, ale hůř udělá. Ve sklepě asi nečeká, ale vím já?

„Který dvojky?“ zeptám se co nejsebevědomějším tónem.

„Do druhýho patra, to je to po jedničce.“ 

„Tady to jedničkou končí.“

Na chvilku se odmlčel. Možná hrajem únikovku a já to nepochopila. „Hele, tady je cedule a na tý je výslovně druhý patro,“ dodal trochu odměřeně. 

No jo, o tom, že mi to moc nechodí, ví dobře, ale o počtech řeč nebyla, na ty ho nikdo nepřipravil.

Mě taky ne. Všechna ta patra a podlaží, suterény, sklepy, parkoviště, uliční úrovně, snížená a zvýšená přízemí, přízemí s východem i bez něj, nuly, recepce a exity, to je prostě za trest. 

Vím, že spousta lidí žádný značení nepotřebuje, a když mají jít do druhýho patra, risknou to a ono se to vyvrbí. Nerve jim žíly, že do druhýho patra vystupujou z výtahu po stisknutí dvojky, ale když jdou pěšky, musí se zastavit na patře, kde je na hydrantu jednička. Netankuje je, že zadním vchodem lezou někdy do sklepa, takže musí do jinýho patra než tím předním z ulice. Neruší je, jestli je mezi jedničkou a nulou ještě přízemí nebo nějaké iluzorní nad- nebo podpatro, kterým se dál pokračuje na náves, ke kašně nebo do kočárkárny.

Mně strašně, protože mi to nelícuje a hrozně rychle znejistím, jestli jsem vůbec správně.

Potřebovala bych, aby se značilo jednotně a logicky. Na hydrantech, cedulích s patry a infopanelech stejně jako ve výtahu, ne že jeden začne číslovat zápornými čísly, druhej suterénem a třetí ničím, protože design.

Největší zmatek je s přízemím, který je podle mě při zemi, respektive na zemi, v úrovni ulice (a tam, kde by měl být východ, schránky, recepce nebo vrátnice). Když tedy jdu do baráku po schodech, tak za mě stoupám do prvního patra, ne do péčka nebo do nuly. A analogicky když jdu z metra (čili z podzemí) vylejzám přece nahoru na zem, takže jsem na nule, ne v prvním podzemním nebo dokonce nadzemním podlaží.

Jenže takhle to nejspíš vidím jenom já. 

V kancelářských, zdravotnických a obchodních budovách tudíž vždycky nejdřív zjišťuju architektův vztah k zemi a přízemí a snažím se zapamatovat si, že jsem přišla minus dvojkou zleva, kdežto na tramvaj musím do trojky doprava a mezitím v jedničce jede metro. Do toho sleduju, kde přesně začínají a končí výtahy a eskalátory, protože ani ty projíždět všemi patry nemusí, natož na sebe nějak dekorativně a logicky navazovat. Ehe.

Našli jsme se, kafe bylo skvělý, ale vypadal po něm sklesle. 

„Kofein nedoputoval?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ale jo, jen se snažím vzpomenout, v kterým patře u jak barevnýho sloupu jsem nechal auto.“

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!