Vztah k vlastní diagnóze se mění věkem, okolnostmi a životními zkušenostmi. Zapomeňte na to, že ji přijmete jednou provždy a šmitec. Skvělej základ, ale s tím si nevystačíte.
Zdá se, že když člověk s postižením něco fyzicky nemůže, příjme to jako fakt a najde si náhradní program. Myšlenka pěkná, ale realita mi stylově poněkud pokulhává, protože všechny ty možnosti vidím denně kolem sebe. A chci si je taky užít. Zapojit se a vyjádřit sebe sama.
Tak jo. Možná nebudu naplno sportovat, jezdit na kole, na bruslích. Běhám trochu jako Phoebe, takže v poklusu aspoň poznám, kdo jsou fakt přátelé. Zvykla jsem si. Nesejdu schody a všechno obcházím tak, aby tam bylo co nejmíň bariér. To taky kousnu. Potřebuju určitý podmínky, pokaždý jiný. I to se přece dá.
Jenže minulý týden jsem kráčela nad ránem do práce. Míjela jsem malý pekařství a měla jsem chuť na kafe. Sakra, vedou tam dva schody. I kdybych poprosila prodavačku, aby mi kelímek vynesla ven, stejně si ho do cíle přes přechody, obrubníky, koleje a turnikety nedonesu.
Jo, já vím, přece si ho můžu vypít tam. Nebo si dát kafe až v práci. Ale to přece není totéž.
Jsem dospělá, úspěšná a samostatná holka a neodnesu si kafe. I takhle vypadá vyrovnávání s handicapem.
Neskákala jsem gumu, nejezdila na lyžáky, nechodila do tanečních a neužila si v pubertě noční tahy Prahou. Dneska je mi to jedno, jenže tehdy být rozumná a nevystavovat se vlastní bezmoci zároveň znamenalo být stranou všeho dění. I když jsme to pak všechno prohihňaly a řádně probraly s kamarádkami po telefonu.
A ani teď to není o moc jiný. Většina mimopracovních aktivit staví na pohybu a rovnováze, a to zrovna nemusím být na teambuildingu nebo hrát nějakou bojovku. Stačí jít na raut nebo přednášku a postávat mezi lidmi s hrnkem nebo talířkem v ruce. Netušíte, jakej je to záhul. Nebo jít za kulturou a nechat do sebe ve stoje na koncertě strkat, případně prosit potmě někoho v kině, aby vám pomohl na divných schodech.
Co byste udělali? Je řešení sednout si na zem nebo na židli v rohu? Vy byste si všimli a přišli za mnou? Srovnáte se s tím, že nebudete fandit nebo chodit ven, když telku a rádio máte i doma? Chtěli byste na brigádách neustále jen mazat chleby, protože nikdo neví, jak vás do těžké práce zapojit jinak? Jak dlouho by vás na výletech bavilo si někde na pařezu bokem číst?
Smířit se s diagnózou znamená přijmout do svého života slušnou dávku samoty, odhodlání, vyhodnocování a náhražek, co jsou většinou jen slabej odvar. Dá se to naučit, vydupat, odbrečet, a kupodivu i užít.
Ale zůstane to s vámi nafurt. Protože nejvíc perplex budete v těch nejobyčejnějších věcech.
Foto: archiv Heleny Tutterové
