„Prožívám nejtěžší chvíli svého života (…) Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.“ Psal se rok 1939 a do ČSR vstoupila Hitlerova vojska.
Řekne-li se úřednická vláda, většině lidí se nejspíš vybaví ta nejmladší, Rusnokova (2013–2014). Jedná se o stav, kdy exekutivní moc nepřebírá vláda reprezentantů zvolených stran, nýbrž (často nestraničtí) odborníci jmenovaní hlavou státu. Důvody mohou být různé: patová situace po volbách, rozpuštěná Poslanecká sněmovna a podobně.
Takové vlády nepamatuje jen Česká republika, nýbrž i rané Československo. V letech 1918 až 1938 byly takové vlády celkem tři a ve dvou zasedal armádní generál Jan Syrový – jednou jako ministr národní obrany, podruhé jako premiér.
Narodil se 24. ledna 1888 v Třebíči do rodiny klempíře. Zde byl aktivním členem Sokola. V Brně absolvoval na střední škole stavebnický obor a poté odešel do armády.
Sice se ještě před první světovou válkou věnoval vystudovanému oboru, poté ovšem vyměnil rýsovací potřeby za zbraně a nastoupil k ruské armádě. 2. července 1917 při bitvě u Zborova přišel kvůli výbuchu granátu o pravé oko, kvůli čemuž nosil po zbytek života na obličeji tmavou pásku. Postupem času kariérně stoupal, až se stal velitelem československých legií. Do nově vzniklého Československa se vrátil až roku 1920.
Ministrem národní obrany se stal už v roce 1926 ve vládě Jana Černého, tehdy jako divizní generál, a rok později se stal generálem armádním. I poté, co přenechal ministerské křeslo nástupci, pracoval v armádních sborech, ne vždy byl však se svou rolí spokojen.
„Po svém nástupu do (…) funkce (generálního inspektora československé branné moci), která měla spíše reprezentační charakter, se rozhodl rozšířit své pravomoci. Vyvolal tím nešťastný a vleklý spor s novým náčelníkem Hlavního štábu, který odmítal omezení svých kompetencí. Celou záležitost musel vyřešit kompromisem v roce 1936 prezident Edvard Beneš,“ uvádí server armada.vojenstvi.cz, jenž se zabývá československou armádou.
Nakonec se znovu vrátil do politiky, tentokrát jako předseda vlády. Vzhledem ke stále expandujícímu nacistickému Německu však byla jeho moc čím dál omezenější. Když v březnu roku 1939 projížděly německé tanky přes německé hranice, neměla na příkaz Syrového klást československá armáda odpor.
Během protektorátu se Jan Syrový neangažoval ani ve prospěch okupantů, ani ve prospěch odbojářů, byť tajně podporoval jejich rodiny. Vznikla přesto fotografie, na které si podává ruku s říšských vůdcem Adolfem Hitlerem. Po válce bylo toto dílo prezentováno jako důkaz kolaborace, generál byl roku 1947 odsouzen za vlastizradu a strávil celkem dvanáct let ve vězení. Propuštěn byl v roce 1960 díky amnestii.
I když byl propuštěn, nežilo se mu dobře. Stát mu nepřiznal nárok na důchod a Syrový se musel živit jako noční hlídač.
„Bydlel strašně bídně. V jedné světničce, která byla přepažena jen kredencem a dekou, a spával v knihách, které byly po zemi, protože tam neměl místa. A přece byl veliký v tom, že nezatrpkl. Byl si vědom toho, co pro republiku udělal, i toho, čeho se pro ni musel vzdát – byl stavitelem a měl své povolání raději než vojančinu – a nakonec se mu vlast tak odvděčila,“ uvedl pro Český rozhlas Plus jeho spoluvězeň Jakub Zemek.
Roku 1967 mu sice důchod přiznán byl, nicméně 14. října 1970 v Praze zemřel. Přežila ho manželka Anna.
Ačkoliv z manželství děti nevzešly, pozdější generace jeho rodiny se rozhodly očistit jeho jméno. Jedním z takových je Syrového jmenovec a praprasynovec, který se narodil 17. října 1990, tedy dvacet let po smrti generála.
„Ten soud v roce 1947 byl veden tak, aby byl někdo očerněn, aby byl nalezen viník, nebyl nestranný. Praprastrýc to odsouzení nesl velmi těžce, jako každý neprávem odsouzený člověk,“ řekl letos jeho praprasynovec v rozhovoru pro Českou televizi.
Protože není jeho potomkem, nárok na odškodnění nemá, snaží se však alespoň očistit jeho jméno. Jeho podnětem se nyní zabývá městské státní zastupitelství v Praze.
Foto: VladiMens, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
