Hlavně důstojně. To mě napadlo jako první.
Protože jít do Poslanecké sněmovny není jen tak, i když je to na seznámení a raut neziskovek u příležitosti Týdnů sociálního podnikání.
Udělala se mi vráska na čele a vydul špek na břiše.
S tím do pondělka nic udělat nestihnu, takže nezbývá než při setkáních přiměřeně zadržovat dech nebo se ke společnosti přibližovat z boku. Stavět se přitom k celé problematice zpříma bude vcelku oříšek, ale v tomhle je obrna kámoš. Umožňuje mi stát spodkem mírně vpravo a vpřed, pánví rotovat vlevo a vzad a trupem trčet ve zbytku volného prostoru. V jednom tedy přetékám do všech stran, což se dá v diskusích s lidmi různého politického přesvědčení umně využít.
Co já vím o sociálním podnikání? To mě napadlo jako druhý.
Okamžitě jsem samu sebe zcenzurovala, že můj vhled možná nebude půdy sněmovny hoden, jelikož nejsem zaměstnavatel, byznysman ani právník a vidím celou věc pohledem zaměstnance, co zatím sice pořád ještě věří v hezké věci, ale nechce chápat altruismus a další přirozenosti jako obchodní artikly. Ale třeba budu příjemně překvapená, navíc jsem vděčnej posluchač a do úst si neberu jen tak něco, jednohubky to jistí.
Proč tam nejde někdo jinej? To mě napadlo jako třetí.
Ve vteřině bych dokázala vyjmenovat pár důvodů, proč v pondělí večer nikam nechci. Doprava, výluky, kočičí hlavy, batoh na zádech a tenisky na nohách, divnej pocit v břiše a silonky. Jo, schválně si přes ně zkuste nandat ortézu a nic nepotrhat, ovšem vše adekvátně utáhnout. Než jsem došla na místo určení, měla jsem na punčocháčích viditelně asi sedm zatím malých dírek, ty mi ale celkem sedly ke vzorku na šatech. Možná budu jako cedník chodit častěji a veřejně se hlásit k tomu, že mám mezery.
Třikrát a dost. Ze zoufalství jsem se začala těšit a pak už to šlo ráz na ráz.
Setkání s kolegyní u tramvaje. Průchod rámem. Dáreček. Úsměvy. Krásné prostředí, úvodní příjemně stručná řeč a jako podkres živá hra na klavír. Sedět, koukat a kochat se mi šlo vážně dobře, jenže já se mám po prohlídce jednacího sálu taky mísit a seznamovat. Čili vyrazím k prvnímu sympatickému člověku a těsně před ním hodím myšku, chopím se talíře a vybírám z rautové nabídky. Udělám pár kroků, seberu odvahu, chystám se oslovit dalšího, ale ten zrovna něco soustředěně uzobává. Tuhle taktiku chápu, stejně jako tu chodit v páru nebo v hloučku, protože pak na vás nikdo nemůže. Přitom vy nic, vy se nestraníte, jste v davu a zdánlivě k dispozici. Geniální.
Nádech, výdech, rázně vykročím postupně asi ke čtyřem lidem, abych zjistila, že jsou všichni z jedné neziskovky, takže ztrácím přehled i odhodlání. Pár lidí znám z dřívějška a někoho z médií, ale nenapadá mě vůbec nic, co by mě dostatečně ospravedlňovalo k tomu vstoupit jim do osobního prostoru a do hovoru. Vím, že jsem tu i od toho, ale asi jsem fakt introvert. Dobrý vědět.
Rychle očima přelítnu zbytek sálu a rozhodnu se prozatím seznamovat pokývnutím hlavy a pošilháváním, což si ovšem jedna ze zúčastněných dam vyloží tak, že se mě později ve víru veselých historek optá, proč si to oko coby jinak hezká holka nenechám odoperovat.
Proto. Protože jedu multitasking a pak taky je nesouměrnost geniální barometr.
Někdo mi koukne do očí, znervózní, uhne pohledem, a tam zase já stojící v neobvyklém úhlu. Tak sklopí hlavu, uvidí dírkovaný silonky a ortézu a zpanikaří. Pak už je mu všechno jedno. Už není kam upnout pozornost, čím se rozptýlit. Nezbývá než se zklidnit, znovu soustředit a zkusit vnímat fakt jen mě.
A to je ten nejlepší čas začít vyjednávat a něco podnikat.
Foto: odpovednepodnikani.cz
