Úzkost je reálná věc. To je „motto“ mého posledního měsíce. Není to tak dávno, co u mě propukly více či méně intenzivní záchvaty úzkosti a já byla nucena to řešit. Zasahovalo to do mé duševní pohody a každodenního fungování. Zavolala jsem své doktorce a ta mi předepsala antidepresiva. Nutno dodat, že byla mým zhoršeným stavem překvapená, neboť jsem doteď byla víceméně v pohodě. Jak už to tak ale s psychikou bývá, někdy je mix okolností a nálad nevyzpytatelný. A to byl můj případ. Stačilo nakupení většího množství povinností a na mé citlivé povaze se to projevilo. Naštěstí se stav po nasazení nových léků brzy spravil a já hlásím příměří se svým mozkem. Jak už to tak se špatným obdobím bývá, nesu si z něj ponaučení a zase pár nových informací o sobě. Nyní už vím, že si musím dávat pravidelné pauzy a soustředit se na to, abych o víkendech skutečně „vypnula“ a měla odstup od každodenní rutiny. Psychika podpořená medikamenty se pak sama srovná. Také vím, že bez léků zatím stále nedokážu fungovat. Jsou pro mě určitou korekcí, berličkou, o kterou se mohu opřít a která mě drží „rovně“, vzpřímeně, tváří v tvář každodenním výzvám. Jak říká jeden můj blízký člověk, „ty s pomocí léků dokážeš fungovat jako ‚my‘ (myšleno ‚zdraví‘ lidé) bez nich“.
Tolik můj osobní příběh. Záležitosti posledních týdnů mě však donutily přemýšlet šířeji. Vlastní trable mi vnukly obecnější myšlenky o tematice duševního zdraví a spokojenosti. Jak toho dosáhnout? Jak poznám, že jsem šťastná? Dá se to změřit? Došla jsem k závěru, že spokojenost je pocit. Něco, co cítíte po celém těle, chemie, kterou jen částečně ovlivníte vůlí. Proto se mi možná po lécích tak ulevilo, i když okolnosti zůstaly víceméně stejné. Proto mám možná víc energie, když pravidelně vstávám v tu samou hodinu a kvalitně snídám. Na mém osobním příběhu se potvrdily všechny ty poučky psychologů a psychiatrů, že duševně nemocní (tedy i ti zdraví, ale tato skupina obzvlášť) by měli mít pravidelný režim, kvalitní stravu a dostatek pohybu a odpočinku. Všechno jsem intuitivně začala dodržovat a stav se zlepšil. Tím bych tedy ráda apelovala na lidi, kteří se potýkají s nějakým psychickým neduhem, aby to zkusili taky. I když tomu třeba v tom špatném období nebudete věřit nebo vás to jako mě nenapadne. Někdy se stačí fakt dobře nasnídat a otevřít okno. Ale abyste mi špatně nerozuměli: léky jsou potřeba a jsou základ v případě, že vaše obtíže přetrvávají. Takže abych sama sebe hned negovala: snídaně a vyvětraný pokoj vždycky nestačí, může však ke spokojenosti přispět, když svůj stav člověk řeší i na ostatních úrovních, třeba právě léky či docházením na psychoterapii. Co na závěr? Duševní onemocnění je reálná věc a neměli bychom před ním zavírat oči. Není ostuda vyhledat pomoc a není všem dnům konec. Za sebe potvrzuji, že změna je možná.
Foto: Pixabay
