Svůj první sloupek pro Inspirante jsem napsal na jaře roku 2022. Dal jsem mu titulek Povídání přes dva stoly a inspirovalo mě k němu delší posezení v malé restauraci Sauna v Komorní Lhotce, kdy jsem čekal, až se potomek zrelaxuje ve zdejším zařízení. Čekání to bylo dlouhé, krátil jsem si je popíjením kyšky a pojídáním chlebů s tvarohem a nastrouhaným křenem. Jen pro úplnost dodám, že jsem se zapovídal s náhodným návštěvníkem restaurace a byl jsem rád, že jsem ten čas místo čučení na televizi nebo listováním v mobilu prožil daleko příjemněji. A i s odstupem času si troufám tvrdit, že to byl celkem pohodový text s jemným nádechem optimismu.
Dneska jsem si ten sloupek přečetl ještě jednou, pak jsem se snažil najít inspiraci i v dalších sloupcích. Ale většina z nich byla spíše o tom, že mě něco bolí, nemám „šťávu“ a s tím každodenním životem se spíše peru, než bych si užíval radostí. Také jsem už několikrát psal, jak se snažím do svého optimistického nastavení dostat. Tu sledováním komedií s Belmondem, Pierrem Richardem či legendárních westernů s hláškami, které už znám nazpaměť. Jindy zase odpočinkem v lázních či častějším pobytu na luftu místo polehávání ve svém pokojíku.
Letmo jsem ty sloupky ještě jednou přeletěl očima. A vypozoroval jsem, že většinou jsou poměrně sebelítostivé a optimistickou notu musí případný čtenář hledat opravdu lupou.
Jak z toho ven?
Napadlo mě hned několik možností. Ta první, že bych využil ještě stále poměrně hlubokého hlasu, ponurého výrazu v obličeji i jisté dávky empatie a zkusil bych se uplatnit jako řečník na pohřbech.
Další varianta je blbost, ale píšu ji proto, abych přiblížil, v jakém rozpoložení se v tom letošním adventním čase nacházím. Stačilo by jen přejmenovat ty sloupky z Postřehů naivního optimisty na Postřehy naivního pesimisty. V redakci by to však myslím neprošlo a navíc bych ty své sloupky četl už jen já sám. Kdo by chtěl číst něco od pesimisty…
Třetí možnost je, že si přestanu stěžovat, kňučet, fňukat, kňourat, naříkat, bědovat a zkusím si ten život zase více užívat a brát drobné lapálie jako věci, které mě nerozhodí. Znamená to, že si musím v té své palici zabedněné ta někdy už zarezlá kolečka a šroubky přenastavit více na smích a dělání radosti. Tak mi držte pěsti a já jdu bez dlouhých řečí na to štelování koleček do nastavení optimista.
Zdravím vás a přeji advent plný pohody a úsměvů!
Foto: Pixabay a archiv autora
