Bušení srdce, dušnost, třes, závratě – tělo křičí, máte pocit, že umíráte, nebo že právě prožíváte infarkt. Jenže lékaři žádnou příčinu nenacházejí. Jak by mohli, když za panickou atakou stojí psychika? Jak se člověku přijímá taková diagnóza? Proč jediná tableta způsobila životní změnu? Povídala jsem si s Milanem Gistrem – potkali jsme se v denním stacionáři pro léčbu úzkostí před třemi lety. Dnes Milan sdílí svou zkušenost, která zdaleka nespočívala jen v nácviku správného dýchání a užívání psychofarmak. Bylo třeba překopat život od základů, aby na nové cestě našel nečekané.
Kdybys měl vystihnout svou zkušenost s léčbou v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) třemi slovy, jaká by to byla?
Profesionalita, výzva a překvapivá útulnost.
Zajímavé, že říkáš „útulnost“. Zní to skoro jako domácká atmosféra.
Ano, působilo to tak na mě. Profesionalitu jsem vnímal nejen z léčby samotné, ale i z faktu, že NÚDZ má vlastní výzkum, taky tam chodí mladí medici a psychologové, personál se neustále vzdělává… A výzvou to bylo hlavně pro mě samotného. Vnímal jsem ale, že ne všichni pacienti tu výzvu přijali.
Co tě přimělo k rozhodnutí nastoupit na hospitalizaci?
Dostal jsem se do bodu, kdy léčba stagnovala. Chodil jsem na psychoterapii, bral antidepresiva, ale necítil jsem žádný zásadní posun. Moje psychiatrička pak navrhla hospitalizaci – a mně to dávalo smysl.
Takže to byl primárně impulz od lékařky?
Ano, ale vzpomínám si i na jeden svůj zlomový moment. Vracel jsem se po pracovní neschopnosti do práce a měl jsem předepsaný Neurol pro případ potřeby. Vzal jsem si ho – a najednou jsem po dlouhé době cítil, že život může být klidnější. Věděl jsem, že benzodiazepiny nejsou dlouhodobé řešení, ale ten zážitek mi dal motivaci pokračovat v léčbě dál.
To je zajímavé. Neurol bývá často vnímán negativně, ale u tebe měl pozitivní roli.
Přesně tak.
Byl jsi od začátku otevřený ohledně svých duševních obtíží?
Ne. Trvalo mi skoro rok, než jsem sám sobě přiznal, že mám psychické problémy, a další rok, než jsem o tom začal mluvit veřejně. Přijetí nemoci mi komplikovalo i to, že jsem od začátku symptomů nevěděl, že jde o panickou ataku. Přitom zpětně viděno si myslím, že lékaři měli dost indicií – ať už na pohotovosti, nebo u praktika.
Proč myslíš, že to lékaři nerozpoznali dřív?
Možná jsem působil sebevědomě, ne jako někdo s psychickým problémem. I sám před sebou jsem to zlehčoval a potlačoval. Myslím, že to souvisí s tím, v jakém prostředí jsem vyrůstal – třeba můj táta nebyl za celý život ani jednou na nemocenské.
Navíc stereotyp „muži nepláčou“… Zažil jsi kvůli nemoci nějaké vyloženě negativní reakce okolí?
Jen výjimečně. Většinou šlo o lidi, kteří se sami báli konfrontovat s vlastním problémem nebo s podobnou situací ve svém okolí.
Máš syna ve školním věku. Jak on vnímal tvoji nemoc?
Byl jsem k němu upřímný – a velmi se mi to vyplatilo. Usoudil jsem, že má právo vědět, co se děje s jeho tátou. Nechtěl jsem, aby si vymýšlel vlastní „bubáky“. Zároveň jsem mu vše vysvětloval realisticky, včetně toho, jak by se situace mohla vyvíjet. Ale ujišťoval jsem ho, že je to moje starost, nikoliv jeho.
Jak na to reagoval? Děti bývají často dobrými parťáky, nemají ještě tolik předsudků…
Zpětná vazba od syna byla moc hezká. Když jsem se necítil dobře, prostě to přijal – bez soudů a nevyžádaných rad.
Jaké to bylo po návratu z léčby?
NÚDZ pro mě byl potvrzením, že jsem na dobré cestě. Pomohl mi zvládat situace, které mi dřív působily velkou úzkost – třeba hodinu nakupovat v obchodě. Zpětně to vnímám jako odrazový můstek pro životní výzvy, které mě čekaly po návratu domů.
Co to bylo za výzvy?
V práci jsem si musel přiznat, že potřebuji méně stresující pozici. Znamenalo to vzdát se vyššího platu i prestiže. V soukromí jsem si uvědomil, že žiji v toxickém vztahu. Rozchod pro mě byl těžký, protože jsem musel přijmout fakt, že první vážný vztah nebude „navěky“.
A pak přišla nová láska.
Ano. Seznámil jsem se s partnerkou, se kterou jsem dnes velmi šťastný. Vzali jsme se, takže líbánky i líbánkovou fázi vztahu máme za sebou. (usmívá se) Nyní jsme ve fázi, kde oceňuji, jaká je Lucie jako člověk, jak mě umí podržet, nebo dát i pravdivou kritiku. Netušil jsem, jak hezký může vztah být. A těšíme se na dalšího potomka.
Takže se ti dnes daří dobře?
Ano, velmi dobře. Občas se objeví stresovější období, ale mám nástroje, jak se sebou pracovat – režim, relaxaci, jógu, věci, které jsem se naučil během léčby a o které se v případě potřeby opírám.
Myslíš, že s tebou nemoc zůstane napořád?
Ano, myslím, že ano. Dnes to ale vnímám pozitivně. I když mi nemoc přinesla jedny z nejtěžších momentů v životě, zároveň mě přiměla ke změnám, ke kterým bych se jinak možná nikdy neodhodlal. Vlastně jí vděčím za to, že jsem dnes šťastný.
To je silný závěr – panická ataka jako cesta ke štěstí.
Ano. Každý krok, který jsem kvůli nemoci udělal, mě vedl k lepšímu životu. Bylo těžké opustit staré vzorce, ale stálo to za to.
Foto: archiv Milana Gistra
